Kdo šetří, má za tři

Mezi nejčastější novoroční předsevzetí patří určitě i závazek, že zlepšíme své hospodaření s financemi, navýšíme rezervy a že si našetříme třeba na pěknou dovolenou.

Já si podobné předsevzetí dávám každoročně a o tom, že nejsem sama, mě přesvědčují mnohé zprávy, které tu v těchto dnech čtu.

Jenže...

Předsevzetí je jedna věc a denní realita je věc druhá.

Jednou jsi dole, jednou nahoře...

Ještě než jsem se začala více zajímat o domácí rozpočet, žila jsem v domnění, že šetřit můžou jenom ti, co vydělávají dost peněz. Že ti, co vydělávají málo, prostě ušetřit nemůžou a proto žijí od výplaty k výplatě. Ale sama na vlastní kůži jsem zjistila, že to tak vůbec není a hlavně být nemá. Když jsem začala soukromě učit a vybudovala tak svou jazykovou školu, vydělávala jsem dost slušně na to, abych se přestala hlídat a abych si mohla koupit, co se mi líbilo. Stravovala jsem se převážně v restauracích,  žádné domácí vaření. Za měsíc jsem za jídlo pro sebe utratila tolik, co mi teď na jídlo stačí na dva měsíce pro tříčlennou rodinu. Je pravda, že když byl nějaký nenadálý výdaj, nebyl problém ho zaplatit z běžných příjmů. Nic mě tedy nenutilo výrazně šetřit, peníze pořád nějaké byly...

Když jsem otěhotněla a zůstala doma na neschopence, následně na mateřské a rodičovské, s příjmy jsem rapidně klesla. Navíc se během dvou měsíců stalo pár nečekaných věcí, kdy našetřená rezerva, kterou jsem považovala za dostačující, byla pryč. Tehdy jsem byla v opravdu dost nepříjemné situaci.

Začala jsem i s dvouměsíční Alenkou částečně pracovat.

A kupodivu jsem i s malým příjmem dokázala dělat rezervu lépe než když jsem pracovala.

Paradox?

Uvědomila jsem si, že naopak právě ten, kdo vydělává průměrně nebo podprůměrně, tím více musí šetřit a být připraven na nenadálé výdaje.

Jak vlastně na to šetření?

Na netu koluje spousta článků s tipy, kde a jak ušetřit.

Pro mě bylo nejdůležitější si vše správně nastavit. 

Sečíst veškeré příjmy a poctivě si zapisovat veškeré výdaje. Ale opravdu všechny, včetně dvacky za parkování nebo za kafe z automatu. Poslední den v měsíci jsem si k tomu sedla a vše spočítala. Zjistila jsem, co bylo zbytečné a tam si příště dávala víc pozor.

Zjistila jsem, kolik vydám za jídlo, drogerii, za oblečení (a taky kolik vydám zbytečně) a nastavila si limity. Když jeden měsíc utratím víc, vím, že další měsíc se musím uskromnit.

Nakupuju podle předem naplánovaného jídelníčku a seznamu potřebných potravin. Když jsem nakupovala jen tak bez seznamu, nechávala jsem v obchodě mnohem víc peněz a často potraviny nespotřebovala nebo naopak neměla z čeho vařit.

Dalším důležitým bodem bylo naučit se, že hned poté, co mi dojde výplata, odeslat si určitou částku na spořicí účet a nesahat na to. A nejlépe na to ani nevidět a oddělit si spořicí od běžného účtu, aby mě nelákalo si peníze přeposílat tam a zpět.

Protože určitě nefunguje způsob, že na spořicí účet pošlu až to, co mi zbude. Mně teda téměř nikdy nic nezbývalo, protože jak jsem věděla, že peníze mám, tak jsem si tu halenku koupit prostě musela..

Zní to jednoduše?

Pro mě to jednoduché vůbec nebylo, protože jsem založením chaotik. Takže jsem mnohokrát začínala se zapisováním výdajů zas a znovu. Zpočátku jsem úplně kompletní neměla snad žádný měsíc.

Až po čase, tipuju cca po 1,5-2 letech, kdy už jsem za sebou viděla výsledky v podobě naspořených peněz, tak mě to začalo bavit víc a víc. Stalo se pro mě denní rutinou si sednout na deset minut k diáři ( u mě je to pravidelně, když běží Ulice), zapsat si veškeré platby a připravit se na další den. Jednou týdně udělám plán na jídelníček a nákup, jednou měsíčně si udělám shrnutí a odškrtnu provedené pravidelné platby.

Začala jsem se v této oblasti více vzdělávat a letošní školní rok učím i finanční gramotnost v naší škole. Kdyby mi to někdo před pár lety řekl, nevěřila bych...