5 fází smutku...podruhé...

Znáte ten pocit, kdy víte, že by jste něco měli cítit. Víte přesně co, dokážete si danou emoci přesně představit, máte její chuť na jazyku. Ten pocit ale nepřichází. Je to jakoby vás někdo zmrazil a vy jen stojíte a čekáte, kdy vás pohltí bolest, strach a beznaděj… Čekáte na ně jako na smilování. A pak to najednou přijde a vy máte pocit, že vás to zevnitř sežere, roztrhne a že vy už nejste vy.

Říká se, že smutek obecně má 5 fází. Za prvé – popírání. Ach, ano. Popřela jsem naprosto všechno. Popřela jsem Boha i anděly na nebi, popřela jsem slunce na Zemi, popřela jsem smysl světa i zcela všechny důvody proč bojovat dál. Popřela jsem, že by mně to mohlo zničit. Že bych se mohla nohama dotknout samotného dna. Kdepak nohama…že bych na to dno padla rovnou ksichtem napřed. Najednou ale už nezbylo co popírat. Najednou si člověk uvědomí, že nemůže nechat zavřené oči. Najednou jsem ty oči otevřela. Se strachem, pokorou a vědomím že se ženu do záhuby. Kdo ví, jestli se tomu dá vyhnout?

„Protože ve svém podvědomí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští možnost vlastní neexistence), je pro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci.“

(z knihy: O smrti a umírání)

Fáze dva – hněv. Tak oči jsou najednou dokořán, mysl je rádoby mrtvá a krvácející srdce potřebuje něco cítit. Co takhle vztek… A na koho se vlastně zlobit? Na sebe? Na zradu vlastního těla, na myšlenky plovoucí stejným směrem den co den, noc co noc? Na svůj mozek, svou mysl neschopnou spát, neschopnou myslet, neschopnou umlčet srdce. Na ně? Že to nedokážou pochopit. Necítí, co cítím já. Nedokážou najít slova schopná léčit, pohledy schopná chápat. Na něj? Je-li tam i po předešlém všeho zapření. Že mi je vzal, než jsem mohla cítit jejich dech na své kůži, jejich malá srdíčka ťukající vedle mého. Na konci je úplně jasné, že to nemá smysl. Neexistuje nikdo a nic na koho se dá namířit vztek bez další bolesti. Lze ho v sobě jen udusit jako plameny ohně šlehající uprostřed ničeho.

3. fáze – smlouvání. Doslova a do písmene s ďáblem, s Bohem, s kýmkoliv. Prodala bych vlastní duši za to, aby se to nestalo. Tato fáze je spíš voláním do tmy. Chvíli člověk zvažuje svoji příčetnost, pak křičí a prosí… S poslední slzou stékající po tváři zjistí, že když mu za ty dny nikdo neodpověděl a žádnou dohodu nenabídl, je to jen ztráta času.

Fáze 4 – deprese. Jo, tak tahle fáze opravdu stojí za to. Když už jste popřeli i zem, po které chodíte, přestali jste vybuchovat jako sopka a poslali všechna neodpovídající božstva do nehezkých míst, najednou nastane ticho. Člověk by ani netušil, že dokáže hodiny a hodiny jen sedět a dívat se do zdi. Pláč už není na seznamu, bolest vám sežrala všechny vnitřnosti a slzy už prostě nejsou. Ten pocit prázdnoty, vau, to se snad ani nedá popsat.  Najednou přestanete plánovat. Neplánujete měsíce, dny, ani hodiny. Necháte plynout vše kolem sebe. Nevím čím to je, ale pro mě je tohle fáze, kdy si nejspíš už všichni myslí, že je mi líp. Dokážu se usmát, dokážu mluvit. Dokážu vypadat vyrovnaně.  Je to jako morfium vpravené přímo do srdce. Chvilkama to prostě už nebolí. Člověk by si řekl, to je fajn ne? Ale jo, je mi skvěle. Necítím bolest…necítím smutek…necítím strach… a… necítím lásku, naději… necítím NIC. Ale ano, přestala jsem vaši ctěnou existenci otravovat svými vzlyky a prosbami o pomoc. Nyní se všichni můžete přestat snažit zajímat, už jsme málem u konce…

5. fáze – smíření. Jednoduše řečeno – prostě to akceptuj. Přijmi, co ti osud nadělil, dej tomu krásné falešné důvody, omluv před sebou tyhle selhání života. A co víc? Jdi do toho znovu. Protože člověk je blbá, chamtivá bytost, která si po útoku a roztrhání upíry objedná Bloody Mary. Pochybuji, že jsem touhle fází někdy prošla správně. Dá se vůbec smířit se ztrátou? Už navždy mně bude sprovázet vzpomínka zahalená do tmy a bolesti. A nevím jistě, jestli její zmuchlání a zahození do nejvzdálenějšího nitra mé mysli znamená smíření. Vlastně se člověk nesmíří s podstatou věci. Smíří se s bolestí, s kterou se naučí žít.