Znáte ten pocit, kdy víte, že by jste něco měli cítit. Víte přesně co, dokážete si danou emoci přesně představit, máte její chuť na jazyku. Ten pocit ale nepřichází. Je to jakoby vás někdo zmrazil a vy jen stojíte a čekáte, kdy vás pohltí bolest, strach a beznaděj… Čekáte na ně jako na smilování. A pak to najednou přijde a vy máte pocit, že vás to zevnitř sežere, roztrhne a že vy už nejste vy.

Říká se, že smutek obecně má 5 fází. Za prvé – popírání. Ach, ano. Popřela jsem naprosto všechno. Popřela jsem Boha i anděly na nebi, popřela jsem slunce na Zemi, popřela jsem smysl světa i zcela všechny důvody proč bojovat dál. Popřela jsem, že by mně to mohlo zničit. Že bych se mohla nohama dotknout samotného dna. Kdepak nohama…že bych na to dno padla rovnou ksichtem napřed. Najednou ale už nezbylo co popírat. Najednou si člověk uvědomí, že nemůže nechat zavřené oči. Najednou jsem ty oči otevřela. Se strachem, pokorou a vědomím že se ženu do záhuby. Kdo ví, jestli se tomu dá vyhnout?

„Protože ve svém podvědomí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští možnost vlastní neexistence), je pro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci.“

(z knihy: O smrti a umírání)

Fáze dva – hněv. Tak oči jsou najednou dokořán, mysl je rádoby mrtvá a krvácející srdce potřebuje něco cítit. Co takhle vztek… A na koho se vlastně zlobit? Na sebe? Na zradu vlastního těla, na myšlenky plovoucí stejným směrem den co den, noc co noc? Na svůj mozek, svou mysl neschopnou spát, neschopnou myslet, neschopnou umlčet srdce. Na ně? Že to nedokážou pochopit. Necítí, co cítím já. Nedokážou najít slova schopná léčit, pohledy schopná chápat. Na něj? Je-li tam i po předešlém všeho zapření. Že mi je vzal, než jsem mohla cítit jejich dech na své kůži, jejich malá srdíčka ťukající vedle mého. Na konci je úplně jasné, že to nemá smysl. Neexistuje nikdo a nic na koho se dá namířit vztek bez další bolesti. Lze ho v sobě jen udusit jako plameny ohně šlehající uprostřed ničeho.

3. fáze – smlouvání. Doslova a do písmene s ďáblem, s Bohem, s kýmkoliv. Prodala bych vlastní duši za to, aby se to nestalo. Tato fáze je spíš voláním do tmy. Chvíli člověk zvažuje svoji příčetnost, pak křičí a prosí… S poslední slzou stékající po tváři zjistí, že když mu za ty dny nikdo neodpověděl a žádnou dohodu nenabídl, je to jen ztráta času.

Fáze 4 – deprese. Jo, tak tahle fáze opravdu stojí za to. Když už jste popřeli i zem, po které chodíte, přestali jste vybuchovat jako sopka a poslali všechna neodpovídající božstva do nehezkých míst, najednou nastane ticho. Člověk by ani netušil, že dokáže hodiny a hodiny jen sedět a dívat se do zdi. Pláč už není na seznamu, bolest vám sežrala všechny vnitřnosti a slzy už prostě nejsou. Ten pocit prázdnoty, vau, to se snad ani nedá popsat.  Najednou přestanete plánovat. Neplánujete měsíce, dny, ani hodiny. Necháte plynout vše kolem sebe. Nevím čím to je, ale pro mě je tohle fáze, kdy si nejspíš už všichni myslí, že je mi líp. Dokážu se usmát, dokážu mluvit. Dokážu vypadat vyrovnaně.  Je to jako morfium vpravené přímo do srdce. Chvilkama to prostě už nebolí. Člověk by si řekl, to je fajn ne? Ale jo, je mi skvěle. Necítím bolest…necítím smutek…necítím strach… a… necítím lásku, naději… necítím NIC. Ale ano, přestala jsem vaši ctěnou existenci otravovat svými vzlyky a prosbami o pomoc. Nyní se všichni můžete přestat snažit zajímat, už jsme málem u konce…

5. fáze – smíření. Jednoduše řečeno – prostě to akceptuj. Přijmi, co ti osud nadělil, dej tomu krásné falešné důvody, omluv před sebou tyhle selhání života. A co víc? Jdi do toho znovu. Protože člověk je blbá, chamtivá bytost, která si po útoku a roztrhání upíry objedná Bloody Mary. Pochybuji, že jsem touhle fází někdy prošla správně. Dá se vůbec smířit se ztrátou? Už navždy mně bude sprovázet vzpomínka zahalená do tmy a bolesti. A nevím jistě, jestli její zmuchlání a zahození do nejvzdálenějšího nitra mé mysli znamená smíření. Vlastně se člověk nesmíří s podstatou věci. Smíří se s bolestí, s kterou se naučí žít.

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂