Jak naše dceruška přišla na svět, aby nás učila.

#mujporod #mujpribeh

Původně jsem tento článek psát nechtěla, protože příchod naší vymodlené holčičky nebyl zrovna snadný a nekončil držením miminka v náruči a slzami stěstí. Proto upozorňuji nastávající maminky s citlivější povahou, aby to raději nečetly a zbytečně se nestresovaly. Drtivá většina porodů končí nádherným happyendem, takže se nebojte 🙂

A jak náš příběh začal?

Na konci dubna 2018 jsem po dvou letech toužení, marných snah a modlení zjistila, že se nám sen konečně vyplnil a na testu byly krásné dvě čárky. Manžel měl za dva týdny narozeniny, tak jsem si toto nádherné překvapení nechala pro sebe...a že to nebylo vůbec jednoduché, tvářit se takovou dobu, jakoby nic 😀 Narozeninový dárek byl skvělý a manžel štěstím bez sebe. 

Měsíce plynuly jako voda a my si užívali rostoucí bříško, první pohyby a těšili se na termín 5.1.2019, na naší holčičku, které jsme vybrali jméno Taťánka. Těhotenství jsem měla ukázkové. Žádné nevolnosti, žádné potíže, prostě pohoda a klídek....až do porodu.

Byl poslední den roku 2018 a já se těšila, jak připravím silvestrovské jednohubky a užijeme si konec roku v klidu doma, naposledy ve dvou. Jak jsem se mýlila. Už od půlnoci z 30.na 31.12.2018 jsem cítila drobounké pobolívání v podbřišku, které jsem považovala za poslíčky. Dala jsem si v klidu sprchu. Když jsem vylezla ze sprchy, nestačila jsem se divit....já se počůrala?!? Ale ne....praskla mi voda. 

Vzbudila jsem manžela, že asi pojedeme do porodnice. Bolesti byly nepravidelné a hodně slabé. Přirovnala bych to k slabší menstruaci. Ještě jsem si jako frajerka umyla vlasy (přece mi to musí slušet až mě dcerunka poprvé uvidí), udělala jsem mužovi sváču a jeli jsme celí natěšení do porodnice v Klatovech. Porodu jsem se nebála. Uklidňovala jsem se vědomím, že přežiju chvíli bolesti a pak už bude jenom dobře. Zvládla to spousta žen přede mnou, tak já taky. Přijali nás a umístili na porodní box. Bolesti postupně sílily a musela jsem je už dost prodýchávat. Několikrát jsem si dala vanu s aromaterapií, aby se otevřely porodní cesty. Moc platné mi to nebylo. Po několika hodinách byly už kontrakce pravidelné po 3 minutách a dost silné. Myslím, že jsem to zvládala obstojně. Uzavřela jsem se do sebe a soustředila se jen na dýchání a úlevu od bolesti. Bohužel jsem se ale neotvírala a bolesti jsem měla jen ve spodní části bříška. Rodila jsem celkem 14 předlouhých hodin a byla otevřená jen na necelé 3cm. Když už jsem mlela z posledního, dali mi kapat oxytocin, aby se cesty konečně otevřely a mohla jsem přivést Táničku na svět. 

Pak to začalo....

Oxytocin udělal své a já dostala obrovské kontrakce, po kterých jsem začala pomalu kolabovat, protože už jsem nemohla pořádně prodýchávat jak jsem byla vyčerpaná. Najednou maličké začaly rapidně padat ozvy. Vyrojila se kolem mě během vteřiny hromada doktorů a porodních asistentek a řekli mi, že se maličké už moc nedaří a musíme jít akutně na sekci. Souhlasila jsem a vlastně byla i vděčná. Sestřičky mě chytly pod rameny a odvedly mě na operační sál (ano, došla jsem si tam s bolestmi hezky po svých). Položili mě na stůl, který byl tak úzký, že jsem se bála, že z něj spadnu jak dělová koule 😀 Připoutali mi nohy a dali infuzi. Ještě jsem narychlo podepsala všechny souhlasy. Slyším doktora, jak říká:,,Tři poslední kontrakce, uspíme Vás a odpočinete si....´´. Poslední kontrakce jsem si vychutnala opravdu do sytosti. Díky tomu, že jsem měla přivázané nohy a nemohla se hnout, to byly ty nejhorší kontrakce vůbec. Myslela jsem, že je po mně....pak najednou kontrakce odezněly a všechno přestávalo bolet. Řekla jsem sestřičce nashledanou a usnula. 🙂

Probudila jsem se na pokoji, manžel byl nade mnou, v očích slzy a říkal, že máme krásnou vlasatou holčičku vážící 2870g a dlouhou 50cm. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a těšila se, až mi jí přivezou. Po chvíli přišla doktorka a sdělila nám, že měla Tánička při příchodu na svět nějaké potíže, že má mikrocephalii (hodně malou hlavičku - 30cm) a že jí při porodu vyndali přidušenou, skoro nedýchající, takže jí raději odvezou na neonatologii do Plzně. Odvezli mi jí v inkubátoru, aniž bych jí viděla....

Čekala jsem dlouhé čtyři dny než se trošku zahojím, budu schopná chůze a pustí mě za mojí holčičkou. Mezitím jezdil manžel za Taťánkou na JIRP, aby nebyla sama. Sice nechtěli, ale za čtyři dny mě opravdu pustili...hurá.

Dorazili jsme do Plzně. Konečně jsem viděla svojí dceru. Kutálely se mi po tvářích slzy, když mi dali prvně do náruče toho maličkého drobečka. Byla jsem šťastná a zároveň zdrcená ze všech těch hadiček, co měla na sobě. Na neonatologii jsme strávily celkem 23 dní. Během té doby podstoupila Tánička nespočet vyšetření včetně magnetické rezonance, genetického vyšetření a lumbální punkce. Testy ukázaly, že má genetickou mutaci na 17.chromozomu, proto má malou hlavičku. Díky přidušení má navíc centrální svalovou hypotonii. Lékaři nás připravili na to, že by mohla mít potíže s psychomotorickým vývojem, mentalitou, přijímáním potravy a velikou spoustou dalších symptomů. Bylo to jako ledová sprcha. Třičtvrtě roku se na miminko těšíme a přijde tohle. Psychicky jsem to málem neunesla a pořád jsem plakala.......ale ona byla tak úžasná. Řekla jsem si, že to zvládnu. V manželovi jsem měla nekonečnou oporu. 

Po propuštění domů začal další boj a to s jídlem. Jelikož jsem už na neonatologii stresem přišla o mléko, musela jsem jí krmit umělým. Táňa od narození odmítala jíst. Neřekla si o jídlo, ani neměla pocit hladu. Musela jsem jí nutit každou kapičku. Byl to očistec. Po třech měsících jsme skončily v nemocnici kvůli dehydrataci. Odmítala do sebe cokoliv dostat. Nepomohla žádná finta. Vyzkoušeli jsme několik mlék, saviček, lahví...prostě všechno. Už jsem z toho byla psychicky vyřízená a okolí se začínalo strachovat i o mě. Malá měla období, kdy celkem obstojně, i když nedobrovolně, papala. Pak se to zase otočilo a nesnědla nic. Bohužel takováto otočka nastala i teď v jejích 6 měsících a jsme opět v nemocnici, kde vyfasovala sondu. Všechna vyšetření jí dopadla dobře, takže nám tu zaúřadoval prokletý 17.chromozom. Po konzultaci s lékaři jsme přistoupili na jediné možné řešení a to zavést operativně PEG přímo do bříška (sonda vedoucí přes kůži do žaludku). Původně jsem se tomu všemu velice bránila, ale člověk si musí sáhnou na samé dno, aby zjistil, že je to nejlepší řešení pro všechny a hlavně pro Taťánku.

Teď tu sedím na posteli a koukám s hrdostí na tu nejstatečnější holčičku, kterou mi přivezli po operaci. 

I přes všechny nedostatky, se kterými se narodila je úžasná, milujeme jí a dělá nám život krásný. Jsem pyšná, že můžu být její maminka. 

Ano....nikdo z nás si nechce představovat a připouštět, že zrovna jemu by se nenarodilo zdravé dítě, ale bohužel se to stává. Pak teprve přijdete na to, jakými maličkostmi jste se trápili a otravovali si život. Teď mi všechno přijde jako banalita a hloupost. Čím jsem se dřív trápila, tomu se teď směji.

A Proč? 

Protože mě moje dcera naučila a stále učí, že všechno není tak, jak si naplánujeme či vysníme. Že život není vždy procházka růžovou zahradou, ale umí tvrdě zasáhnout a změnit ho během okamžiku. Že všechno zlé je pro něco dobré. Že trpělivost opravdu přináší růže. Že mateřská láska je nekonečná a že už nikdy nebudu taková jako dřív. Jsem totiž máma. ❤️

Děkuji, pokud jste dočetli až sem.

A teď mě prosím omluvte...moje holčička se probouzí z narkózy. Jdu jí držet za ručičku.