Stres u 2,5leté dcery. Jak na ni?

Krásný den,

máme dceru, 2,5 roku, už dlouhodobě cca rok (řekla bych), že se stresuje kvůli ničemu. Je hrozně šikovná, hravá, učenlivá, tvořivá, ukacaná, mazlivá prostě všechno s porovnáním s jinými stejně starými dětmi bych i řekla, že toho umí víc než ony a i mi to bylo několikrát řečeno od různých maminek, takže bych řekla, že nijak nezaostává a vyvíjí se dobře. Jen kvůli všemu "kňučí a fňuká", krásně si umí o všechno říct, ale vždy hned začne kňučet, aniž by řekla, co chce, a až se ji několikrát zeptám, co by chtěla, tak až potom mi ukňučeně řekne, a to i poprosí, ale cítím z ní, jakoby stres.

Další, co mi nejde hlavou, je reakce na ušpinění jídlem a namočení vodou. Od mala papá krásně a všechno, půl roku je vybíravější, ale sama si i řekne na co má chuť a když začne jíst a zašpiní se, tak hned stres, začne rychleji dýchat a kňučet, že je špinavá a chce utřít, někdy ale minimálně to olízne, vždy musí mít u sebe kapesník. Tak jí řeknu, ať se utře a někdy se i rozpláče, dokud to neutřu já.

Stejná reakce, když jí ukápne na stůl nebo oblečení. Horší je to pak s vodou, když třeba umývám nádobí, ona na mě kouká a omylem na ni šplíchnu nebo pije a kapne na ní, i když má kapičku vody na obličeji "ne kápla, moklá, odička, učít", zrychlený dech a snad vždy pláč. Vodu přitom miluje, ráda se cáká jen tak ve vodě i v kaluži a koupání miluje. Jak začne plakat, tak hned utírá nervózně slzy.

U více činností má takové reakce (na něco nedosáhne, něco jí nejde atd., ale není to tak hrozné). Změny - třeba umístění některých věci též nebere dobře, na druhou stranu je i docela nepořádná. Snažím se to vždy vyřešit v klidu, ale někdy se neudržím, když toho je moc a začnu křičet :(.

Děti má ráda, má 5letou setřenku, dva roční bratránky, kamarádky i kamarády, všechny má ráda a umí si s nima hezky hrát, jen je "moje", všechno je její, i když to její není, nikdo si ze začátku nesmí nic vzít, protože moje, a musím jí to hodně vysvětlovat, aby tu barvu půjčila či vrátila, ale pochopí to a sama dá a řekne půjčila, ale vždy je ve střehu, a pak si třeba ani nevšimne, že si někdo něco vezme, nebo zase řekne půjčila a nebo zase stres že je to její :(.

Už si s ní kolikrát nevím rady a nevím, jestli máme zažádat a zajít k nějakému psychologovi :(. Kolikrát jsem zoufalá a psychicky na dně. Vím, že nejsem dokonalá máma, mám své chyby, ale někdy je toho na mě moc. Máme teď problémy s přítelovou rodinou a řešíme špatnou situaci, ale ne před dcerou, do toho teď čekáme další dítě, takže mé hormony jsou jak na dráze.

Prosím o radu, jak na ni :(.

Děkuji