Po narození dítěte 2,5letá dcera odmítá svou maminku. Jak si k dceři najít cestu?

Dobrý den,

dcera má 2,5 roku. Do 2 let byla kojená, dá se říct, že od narození je se mnou takřka nonstop. Za tu dobu jsem byla mimo na jeden den pár hodin. Babičky máme nehlídací, manžel pracuje od rána do večera, často i víkendy. Byla na mě vždy tedy fixovaná, já koupala, uspávala, chodila s ní ven.

Nyní máme 2měsíční mimčo a starší to nese špatně.

Prošli a ještě semtam procházíme znaky žárlivosti jako je agresivní chování vůči komukoliv včetně mimča, hraní si na miminko, zadrhávání v řeči, počůrávání se, atd. Vše se snažíme nějak zvládnout s co největším klidem. Být starší dceři oporou. Mimčo má moc ráda, ublíží jen proto, aby na sebe upozornila. Starší se snažíme hodně věnovat. Kdykoliv mimčo spí, hrajeme si jen my dvě spolu, když je vzhůru, čteme knížky, snažím se ji zapojovat, aby se cítila důležitě, pořád ji opakuju, že ji mám ráda, často ji objímám (je hodně mazlící), denní režim se nijak nezměnil, pořád chodíme hodně ven, aby o "nic" nepřišla.

Bohužel takřka od porodu se potýkám s částečným odmítáním mé osoby ze strany dcery. Chápu to, nevadí mi to, muž se jí rád věnuje. Ale poslední dny přechází preferování až v aktivní útoky na mě. Cokoliv dceři odmítneme (já nebo manžel), zaútočí na mě, většinou zatnutím nehtu do ruky, nohy. Když se jí něco nedaří (spadnou jí kostky) opět startuje na mě. Jako bych byla její hromosvod na vztek. Přiběhne se zaťatými vyceněnými zuby jako vzteklý pes a zasekne do mě nehty nebo mě celou svojí silou strčí. Když se slovně ohradím, napadá mě i slovně. Bohužel je velmi výřečná na svůj věk. Často říká věty: jdi pryč, jeď někam na nákup, chci být jen s tatínkem a ségrou, jsi zlá a ošklivá holka, jsi ježibaba, nemám tě ráda, nezajímáš mě atd...

Před pár dny jsem musela dokonce přivolat muže z práce (byl už tedy večer a zdržel se), aby dojel, jelikož dcera dostala hysterický záchvat, když jsem jí zakázala sníst nanuka místo večeře. Vydržela hodinu doslova hystericky řvát, že chce tatínka, že ho potřebuje, že mám jít pryč, ať na ni nesahám. Křičela, jako bych ji týrala. Bouchala do domovních dveří, oken a pořád volala tátu, ať jede domů, že ho potřebuje. Vážně jsem čekala, kdy sousedi vyrazí dveře, aby ji "zachránili" nebo zavolají sociálku. Já samozřejmě brečela jak želva, jak mě její slova bolela. Kdykoliv jsem ji chtěla obejmout, brečela ještě víc, utíkala přede mnou a křičela, ať jdu pryč a nesahám na ni.

Jinak s manželem máme bezproblémové manželství, takřka nikdy se nehádáme, spíš si problém večer probereme, když děti spí. Nikdo na sebe nekřičí, slovně ani fyzicky se nenapadá. Dcera je štír, je hodně citlivá, temperamentní, svéhlavá. Dokonale vystihuje charakter štíra, buď stoprocentně miluje, nebo nenávidí. Podobně preferuje i jiné osoby, i když ne v takové míře jako tátu. Například kamarádku, se kterou chodíme ven a má podobně starého syna. Jsme na hřišti a vše musí dělat kamarádka. Otevřít svačinu, dát pití, hrát si s ní, mě odhání.

Problém vidím i v tom, že jí každý vyhoví. "Nechceš, aby to dělala mamka, ale já, tak já hned jdu." Mám pocit, že ji jen nepodpoří v odmítání mě. Naději vidím v tom, že když se někde odře, uhodí, běží ke mě a chce mámu. Máme společné spaní a celou noc je ke mně přitulená. Ale její chování, hlavně její slova a skvělá výřečnost mě hrozně bolí a je mi takřka denně do breku.

Jak k ní najít zase cestu, aby mě neodháněla a nebyla jsem hromosvodem jejího vzteku a nepochopení od okolí?

Předem děkuji za odpověď.

Prosím o neodkazování na FB skupinku, nemám účet na FB.

Děkuji