Okolí nerespektuje mou výchovu. Poradíte, prosím, co dělat?

Dobrý večer,

potřebuji nezaujatou radu, protože mám velký problém se svým okolím, které nerespektuje mou výchovu. Mám dvě děti, syna čerstvě čtyřletého (do školky půjde v září) a dcerku 21 měsíců.

Obě jsou celkem temperamentní, živé a hlasité děti. Oběma se snažím věnovat. Když malá spí, věnuju se jenom Matymu. Občas Maty jede pryč jen s tátou a já jsem zase jenom s malou.
Matýsek krásně mluví, automaticky zdraví, děkuje, poprosí, přijde a řekne, že mě miluje, umí se omluvit, umí říct, že ho něco mrzí. Zároveň ale umí i pěkně zlobit. Teď má období, že když se rozčílí, bouchá do věcí nebo s věcmi háže nebo plácne ségru nebo i nás rodiče. Předchází tomu většinou boj o hračku nebo nějaké nepochopení, nebo když už je fakt utahaný (od dvou let přes den nespí).
Jsou dny, kdy jsou oba zlatí, jsou dny, kdy jsou "na zabití". Já Matyho učím, že má právo se zlobit, má právo křičet a ani mi nevadí, když si potřebuje bouchnout (ale do země či do gauče). Vysvětluju, že nesmí bouchnout do televize nebo do lidí. Když ho chytne amok, chytnu mu ruce, aby nemohl bouchnout, říkám, že ho mám ráda, že chápu, že je naštvaný, ať si zařve, ať si bouchne do sedačky. Snažím se ho odvést do jiné místnosti, tam počkat, až se uklidní (počkat s ním), a pak mu vysvětlit, co bylo špatně a jak by se to dalo udělat jinak.
Nebo když se děti hádají o hračky, vstoupím do toho a snažíme se společně to vyřešit (nabídnutím jiné hračky, společným hraním, atp...pouze pokud už fakt nevím a oni pořad oba vřeští, hračku dám pryč a vymýšlíme jiný program). Je to náročné, né vždy se povede, taky zařvu, pohrozím (nikdy ale dáním na prdel), protože co nedělám, jsou fyzické tresty. Prostě své děti neplácám po ruce, zadku (doplňte si).

Je to teď hodně náročné, protože i malá má teď dost vztekací období, vřeští, provokuje, zkouší, kam až může zajít. Oba se po sobě opičí, v tom dobrém, ale i v tom zlobivém.

Když dělají, co je špatné, zakročím, odvedu je, důrazně řeknu, co je špatně a ukážu či vysvětlím, jak to udělat jinak, správně. Já plácání neschvaluju, protože prostě já na to povahu nemám. Když byl Maty menší, parkát jsem mu na prdel dala, a pak z toho byla ve vteřině tak špatná, brečela jsem. U mě to nemá smysl. Navíc, je to jen ukázka síly, já jsem silnější, tak si na tebe dovolím. Ale když mě štve někdo dospělý, tak ho přeci taky neprofackuju. A děti se učí nápodobou, no ne?

Bohužel však narážím na nepochopení, především mých rodičů, mého bratra s rodinou a občas i partnera (otce dětí).

Nedávno jsme měli velký konflikt. Byli jsme u rodičů doma, byl tam i bratr s rodinou. Má osmiletá dvojčata, kluky, kteří se s mým synem milují. Jsou divocí, honili se po baráku a neposlechli, že si to dospělí nepřejí. Švagrová své děti seřvala a sedli si. Maty si chtěl hrát dál a pokoušel je (já byla v jiné místnosti). Švagrová syna okřikla, ať dvojčata nechá být. Babička (má máma) na něj vyjela "máma nemáma, já ti už fakt dám na prdel", načež se Maty na babičku napřáhl a zakřičela na něj opět švagrová, že co si to dovoluje. Já to slyšela, tak jsem vešla, vzala jsem Matyho za ruku a říkám mu, že pujdeme nahoru do obýváku spolu, kde jsem mu chtěla říct, že takhle ne. Načež švagrová zakřičela i na mě, že to už není potřeba, protože oni odjíždejí.

Mezitím, co jsem byla s dětmi nahoře, se oni sebrali a bez rozloučení odjeli. Pak na mě vyjela máma, že mi Matyáš přerůstá přes hlavu a že bych mu měla občas dát po prdeli a že už rozmazluju i malou. Já jsem se rozbrečela a řekla, že takhle svoje děti vychovávat nechci, protože nechci, aby z nich byly emocionální trosky jako já. Na to na mě začal řvát i táta. Sebrali jsme se a odjeli.

Pár týdnů jsme se neviděli, tento víkend jsme tam byli zas a další scéna. Malá bouchala do dveří. Okřikla jsem ji, že nesmí. Bouchala znova, vzala jsem ji tedy na ruce, od dveří odnesla a vysvětluju, že nesmí a proč. Do toho máma, ať ji plácnu přes ruku, když mě neposlouchá. Já jí řekla, že svoje děti chci vychovávat bez plácání a ať to prosím respektují. Na to na mě začal řvát táta, že to je neuvěřitelné, co předvádím a jak z dětí vyrostou hajzlové, atp. atp.

Nebo večer Maty ve vaně. Na dlaždičky jsem mu namalovala srdíčko jako terč a on se do něj trefoval vodní pistolí. Táta ho chtěl z vany vyndat a Maty mu ukazoval, že to srdíčko nejde smýt. Táta se vyděsil a zkusil ho prstem omýt (šlo to), což ale naštvalo Matyho a začal hystericky brečet. Táta mu říkal, že to nevadí a Maty po něm hodil mokrou houbičku. Táta se naštval, řval a odešel. Když jsem přišla já, zjistila jsem, že Maty NECHTĚL, aby se to srdíčko umylo, proto tak vyváděl. S tátou se nepochopili...srdíčko jsme domalovali, tátovi se omluvil, nicméně táta se bojí, že ho v deseti "podřeže nožem"...

Já už jsem vážně zoufalá....Matyáše učím, že když se mu něco nelíbí, musí to říct. Občas se povede, občas tomu předchází scéna. Bohužel táta s ním neumí tak komunikovat jako já. Já v tom vydím nepochopení, táta v tom vidí problém do budoucna.

U babičky a dědy to děti milujou, mají tam velkou zahradu a veškeré vyžití. Babičku a dědu mají moc rádi. Já je nechci odstřihávat, ale mně už tam prostě není dobře. Rodiče mě absolutně nerespektují, když svým dětem něco vysvětluju a oni mají pocit, že je to nedostatečné, hned dětem, nebo spíš častěji mně, vynadají, i před dětma (děda i sprostě) a já už to nedávám. Jsem tam akorát nervózní. Co dělat, netuším.

Výchovu bez fyzických trestů, ale s nastavenými hranicemi, jsem konzultovala i s dvěma psycholožkama a řekly mi, že dělám dobře. Jasně, děti mě v tomto věku kolikrát na první dobrou fakt neposlechnou, zlobí, ale já se je snažím učit a to, co dělají špatně, odnaučit. Není to tak, že když jim nedám na prdel, tak jejich chování schvaluju. Jen to chci prostě dělat jinak. Bohužel v určitých situacích i můj partner má pochyby a bojí se, aby nám děti nepřerostly přes hlavu.

A já jsem v tom sama, rodina to nechápe, nerespektuje, jsou kolem toho hádky a já nevím, jak z toho ven. Poraďte, prosím.

Moc děkuji,

Petra