Dvouletá dcera mě bije. Prosím, poradíte, co ještě zkusit?

Dobrý den,

moc Vás prosím o pomoc s naším problémem doma. Jsem z toho už trošku zoufalá a připadám si, že jsem nejhorší matka na světě. Moje dcera je podle mě fakt hodná, i když umí se pořádně naštvat, to zase jo. Já mám nastudováno Aha rodičovství a Rodičovštinu, poslouchám Nevýchovu a celkově mám velké pochopení pro ni i její emoce. Hrozně moc se snažím dceru vychovávat v souladu s kontaktním rodičovstvím, a pokud jsou nějaké konflikty, hodně vysvětluji, domlouváme se, pokud se rozčiluje nebo vzteká, myslím, že nám jde hezky si s tím poradit, docela nám to spolu klape a zatím se nám velké hysterické scény vyhýbají. Dceru nebijeme, nikdy jsme ji neuhodili, zpravidla po ní nekřičíme (i když přiznávám, že občas to mně nebo manželovi ujede, ale fakt se snažíme).

Narodila se nám před 6 týdny druhá dcera. Ale starší (2 a čtvrt roku) ji miluje, vůbec nežárlí, chodí ji hladit, když pláče, dává jí hračky i půjčuje svou spinkací dečku, kterou fakt miluje. Malá spinká opravdu hodně, takže se starší na sebe máme času dost. Opravdu jsem až překvapená, jak krásně tolerantní umí být, když malá spinká. tak se chová tiše, aby ji nebudila. Takhle docela idylka.

No a teď k jádru věci. Problém je, že dcera mě začala bít. Ne ze vzteku, děje se to prakticky jen v jediné situaci a pořád dokola - a to, když jdeme spát. Buď po obědě nebo večer, to je jedno. Chvilku je v pohodě, v posteli si čteme nebo si hraje, já ležím, mám zavřené oči, miminko buď spí v postýlce nebo se vleže kojí (uspávám je společně a po usnutí malou přesouvám do postýlky a jdu ke starší, ležet s ní, než usne i ona) a ona pak začne buď divoce mávat rukama tak, že mě bouchá a nebo divoce kope nohama a kope do mě. Má z toho legraci a strašně se u toho směje. Neděje se to teď vždy, ale tak v 50 % uspávání, častěji v poledne.

Už nás to trápilo před půl rokem, to jsem měla pocit, že to dělá proto, že jsem se v tu chvíli, kdy ona začala, zase probudila a snažila se jí vysvětlovat, že to nesmí a tím pádem dosáhla toho, že jsem byla s ní vzhůru. Takže jsem ji chytila ty nohy a dále ležela, řekla jsem, že ji nemůžu nechat, aby mi ubližovala a nic víc jsem neřekla. Většinou začala plakat, a pak se ke mě přitulila. Jednou se mi stalo, že tohle zkusila na malou od kamarádky, ani ne roční holčičku. Vzala jsem ji tehdy a vysvětlila, že tohle opravdu nemůže. Pak to úplně přestalo a teď začala znovu.

Bije mě i miminko, pokud leží s námi a úplně mě děsí, že se u toho prostě vyloženě směje, a já vůbec nevím, jak reagovat. Dělám to takto: chytnu ruce nebo nohy, řeknu, že ji nemůžu nechat, aby mi ubližovala a že mě to bolí. Ona se rozpláče. Zeptám se, že když jí nohy pustím, jestli mi už nebude ubližovat a ona řekne, že bude. A fakt, když ji pustím, tak pokračuje. Takže ji prostě držím nějakou dobu a ona pak chce přitulit, tak se přitulíme a ona usne.

Už nevím, co dále dělat. Dneska jsem jí zkusila říct, že opravdu nevím, co ji trápí a že nevím, jak jí pomoct, ale že to dělat nemůže. Úplně bez efektu. Mám hrozný strach, že tohle bude dělat i cizím dětem, až bude ve školce nebo prostě ostatním dospělým. Ona byla vždycky tak úžasná, empatická bytost a mám strach, že z ní roste nějaký malý agresor.

Budu moc ráda za každou radu, klidně snesu i kritiku, co dělám špatně. Jen bych to moc ráda vyřešila a to, co dělám očividně vůbec nepomáhá a já nevím, co jiného zkusit. Prosím, zachraňte nás, ať z ní nevychovám sériového vraha (pokus o vtip zoufalé matky).

Mockrát Vám děkuji za odpověď.