Sezení čelem od rodiče. Od kdy je vhodné?

Ahoj!

Zde je to extrémně, ale extrémě rozdílné od maminky k mamince, od země a její kultury k zemi, a celé závisí jak od tvých potřeb a očekávání, tak i od vyspělosti, povahy potřeb miminka.

Jsou dětičky, které přesně, jak popisuješ, v nízkém věku v případě plné palby vjemů budou nervózní, nešťastné, plačtivé... A jsou dětičky, které naopak takové vjemy potřebují. Pak jsou maminy, které jsou ok s děťátkem směřujícím vpřed i v raném věku, a takové dítě cítí jejich klid a neřeší - naopak jsou maminy, které by to i chtěly (mít kočárek levnější, prostornější, lehčí, neotočný), ale podvědomě cítí nervozitu, že na mimčo nevidí, a to cítí a reaguje na ni i miminko, a taková situace není nic moc...

V USA např. je velmi běžné, že maminy často mívají už od narození jen vpřed otočný (lehký) sporťák s možností nasazení autosedačky - a dítě vozí buď v autosedačce, pokud ji jdou právě použít, nebo ve sklopeném sedadle kočárku směřujícím jen vpřed. Tím, že jsou tak naučené, zvyklé, neřeší, je to tam normální. U nás je spíše kultura, že třeba mít půl roku děťátko ve vaničce, co nejuzavřenější, nejochráněnější - nemyslím si, že ani jeden z přístupů je vysloveně "ten lepší". Za mě malé dítě v (třeba i neotočném) sporťáku (vleže), pokud je teplo, je naprosto v pořádku volba, i když znovu, jak pro koho, jak v jakém kočárku / hnízdě /, jak jaké dítko, jak jaká maminka...

A pak přechod na sportovní korbu z korby hluboké. Přejít do sportovní části v protisměru je u nás nejběžnějším úkazem, a má svůj smysl - dítě právě vyšlo z toho "uzavřeného prostoru" a my chceme vědět, jak se má, zda je v pořádku... Na ochranu před vjemy ale přeci, v nejhorším případě, postačí i střecha, plus směřovat na mámu neznamená nevidět těch x vjemů kolem (budou tam taky, i když v jiném podání). Tím nechci říct, že je dobré ho mít jen vpřed, ne. Já si myslím, že děťátko třeba sledovat, poznat, vidět, zda je navázáno / stydlivé / ustráchanější povaha, tehdy je protisměr jasný a potřebný. Pokud vidíme, že je vyspělejší, chce vidět, cítí se v bezpečí, i když mámu stále nevidí, je společenské - proč ne.

Dopředu bych já dala děťátko i okolo 6/7 měsíců, pokud bych se na to cítila, zhodnotila jeho potřeby jako v pořádku i s vpřed směřujícím sedákem. Prvního syna jsem tak vozila, velmi brzy, směrem dopředu, neboť on vaničku nenáviděl a v kočárku (i v jeho sportovní verzi) plakal, a trochu se to zlepšilo až po tom, co jsme ho dali směrem vpřed. Druhý syn šel do směru vpřed kolem 9 měsíců a byl spokojen. Poslední je spíše takový mazlivější a byl v protisměru asi do roku, a pak byl spíše směrem vpřed, i když občas jsme ho směrem k nám dali i později.

Shrnula bych to tak - kolem půl roku je podle mě, pokud děťátko vidíš, cítíš, a ono neřeší (a bude podle tebe ok), v pořádku čas začít používat i neotočný, vpřed směřující sporťák. Pokud děťátko je opravdu navázáno, může být, že v protisměru bude potřebovat být i do např. dvou let, i takové znám maminky - ale mimo takových speciálních případů je podle mě obecný věk, když už je sed jen vpřed opravdu ok (i s méně společenským děťátkem) cca deset měsíců až rok. Tehdy jsou děti na sed vpřed z psychologického hlediska zralé.