Tento přístup dětské lékařky. Zdá se Vám to v pořádku?

Dobrý den,

přestože jste nebyla svědkem této situace, byla bych ráda za Váš názor. V týdnu jsme byly s dcerou (17m) na vstupní (a rovnou i 18m) prohlídce a vzhledem k tomu, že dcera ten den vstala dříve a prohlídka byla v čase, kdy má spát, tak už po cestě k ní byla unavená a logicky protivná.
Po vstupu do ordinace to začalo - doktorka mi řekla, ať malou vysleču, aby ji mohla vyšetřit a dcera začala řvát, křičet (až se dávila), odmítala se zvážit, změřit, poslechnout, všechno. Těžko se dala udržet na stole, házela sebou, natahovala ruce ke mně, byla jak smyslů zbavená. Ona jako běžně „neletí“ za cizími lidmi, ale dokud na ni nikdo nesahá, tak je v klidu. Navíc si teď podle mého prochází i obdobím vzdoru a jak se děje něco, co ona nechce, tak se umí dost vztekat.
Co mě ale odrovnalo, bylo zvednuté obočí doktorky a sestry a arogantní tón, proč jako řve, jestli s ní chodím mezi lidi a podobné otázky... Byla jsem docela v šoku z takového přístupu, protože zrovna u dětského lékaře jsem počítala s pochopením. Malá miluje děti, cizích dospělých se bojí, ale tak nějak normálně (schovává se ke mně, stydí se), ale samozřejmě na ni nesmí nikdo cizí sáhnout, to je opravdu zle. S malou jsme zvyklé (před karanténou) být denně venku nebo u kamarádek, které mají děti, byly jsme s malou na maškaráku, kde tancovala s dětma a sestřenicema od manžela, zkrátka normální energické dítě. Jinak je to ale velký usměvavý mazlík, kontaktní dítě, doma chvilku neposedí, směje se, vymýšlí blbiny, řádí, tancuje.
Zkrátka jsem byla dost překvapena z takového chování a vůbec jsem se na té prohlídce necítila dobře.

Je podle Vás tento přístup v pořádku?

Já chápu, že nikomu není příjemný křik dítěte, ale od lidí, kteří pracují s dětmi očekávám, že jsou na to zvyklí a třeba se i pokusí odlehčit situaci.

Budu ráda za Váš objektivní názor.

Děkuji a přeji hezký den 😊.