Ahojte, mam 2,5r. syna, ktory hovori, ze je dievca, prezlieka sa za dievca (vtedy je najspokojnejsi), niekedy aj hovori v zenskom rode, pri hrani je vzdy za dievcensku postavu, najradsej sa hra s klasicky dievcenskymi hrackami. Zazili ste nieco podobne? Syn ma starsiu sestru ( a 95% nasich kamaratov su dievcata) po ktorej vsetko opakuje, ale jeho prejav trva uz dlho a nabera na intenzite.
Zkontaktovala bych MUDr. Hanu Fifkovou, v oblasti transsexuality je to u nás kapacita.
@mahalo muj bracha asi do svych peti let mluvil jako holcicka (byla jsem, udelala jsem....), nosil sukni a cerveny korale. Kolem sebe hodne zenskych. Mama, ja, druha sestra, dve sousedovic holcicky.....jedinej chlap byl tata. Ale bratr je naprosto normalni je mu tricet a neni ani gay ani trans. Rekla bych, ze tvuj chlapecek to ma take okoukane z okoli. Nicmene jestli z toho mas nervy a jsi nejista, porad se s odbornikem.
V zenskem rode mluvi hodne chlapecku v podobnem veku, vetsinu casu travi s maminkou a uci se od ni mluvit.. Taky oblekani do ruzove a satu je normalni. Nejspis z toho vyroste a kdyby ne, tak to bude mit slozite, ale podstatna je vase laska a podpora, at je uvnitr kluk ci holka. 😉
Mám čtyři mladší bratry. Já jsem nejstarší, takže dětství hlavně dvou nejmladších si velice dobře pamatuji. Oba dva měli zhruba do čtyř, možná pěti let úplně totéž. Mluvili v ženském rodě, hráli si s panenkama, brali si šátky a z nich dělali sukně. Je to hlavně tím, že kolem sebe měli hodně žen. Já, druhá sestra, Mamka, její kamarádky, holčičky na pískovišti... Když jsem měla praxe v jeslích, byly tam naopak holčičky, které mluvily v mužském rode, protože ve třídě bylo hodně kluků. Myslím, ze je to normální. Tak malé dítě rozdíly mezi muži a ženami prostě nechápe. Bráchům je teď deset a dvanáct, jsou to úplně normální kluci s běžnými chlapeckými zájmy.
Dakujem vam velmi pekne. Ja som to doteraz ani neriesila, povazovala som to za normalne, ze kopiruje vzor. zacala som to riesit az po tom, co moj svokor nepekne vyletel na maleho, ked bol svedkom jeho hry(?) na dievca. Tak som to zacala viac riesit a zistila som, ze uz v takomto veku, to moze byt aj prejavom identifikacie sa s inym rodom. Nechcem z toho predcasne robit nejaky zaver, urcicte by som zasla aj za oddbornikom (mimochodom dakujem za kontakt), ale tomu dam cas...uvidim ako bude reagovat po tom, co bude v dlhsom spojeni s chlapcami, napr. v skolke atd. a podla toho potom asi budem postupovat.
On je inak uzasny, milujem ho najviac ako sa da a nech by sa citil byt uz akykolvek, tak by som to prijala. Ale ak mam byt uprimna, prepada ma uzkost ked pomyslim na to, ze by sa to potrvdilo, pretoze si uvedomujem v akej spolocnosti zijeme a ake by to mal tazke. Stacilo mi ked som zazila ako nanho vybehol svokor, bolo to pre mna velmi bolestive.
Viem, ze je celkom bezne ak sa chlapec hra s dievcenskymi vecami, ak sa oslovuje v inom rode..ale zatial som nepocula o skusenostiach, kedy chlapec o sebe hovoril, ze je dievca (a urazi sa ked mu niekto povie, ze je chlapec - ale to iba vtedy, ak o sebe povie ze je dievca, inak nema problem s tym ak mu poviem napr. ze ty moj chlapcek atd.) Tak ma zaujima, ci to moze byt prechodne aj pri takejto silnej intenzite, ci sa s tym niekto stretol. On sa aj hra s chlapcenskymi hrackami, pokial sa s nim zacne hrat jeho sestra, ale ostane v zenskej roli, napr. nie je policajt, ale policajtka atd.
Vdaka za zdielanie skusenosti. Ale on/oni asi o sebe nehovoril, ze je dievca, ci?
Pokud už tě přepadá úzkost, tak já bych tý Fifkový minimálně zavolala a poradila se... Na co se trápit. Třeba tě uklidní a v nejhorším se dozvíte, jak to je a začnete k synovi i podle toho přistupovat.
@dante_alighieri Vdaka, uz som jej napisala.
@mahalo Držím palce! 👍
@dante_alighieri dakujem 🙂
Můj synovec vyrůstal s mými dvěma neteřemi a jako holka mluvil a hrál si do cca 5 let...vůbec to neřešte, je to naprosto normální, pokud si hodně hraje s děvčaty - řešila bych to opravdu až tak v předškolním věku, pokud to do té doby přetrvá 🙂 Jen ho opravujte (ne řekla, ale řekl apod.).
@oveckaluky Tak třeba youtuberka Jenny Rinn se taky chovala jako holčička už od malinka a bohužel z toho "nevyrostla". Dneska už je po operaci změny pohlaví... Takže není to vždycky tak, jak říkáte, bohužel.
@dante_alighieri neříkám, že je to vždycky tak, říkám, že bych to začala řešit později, protože teď v podstatě není co řešit, spousta dětí se takto chová.
Pokud by to trvalo i do vyššího věku, probrala bych to s psychologem, ale určitě bych to nebrala jako mínus 🙂
@mahalo S mym brachou sme byli jen s nasi mamou.A moc dobre si vzpominam,jak nosil sukynky,satky a mluvil o sobe jako o holčičce😀 Nemyslim si ze by to byl u vas nejaky ojedinělý pripad.Muj brácha z toho vyrostl😉
Moji kluci taky hodne mluvili v zenskem rode. Myslim ze to meli naposlouchane ode me. Tak jsem je opravovala.
Zkuste se zeptat jak se jmenuje, jestli je chlapecek nebo holcicka, nic tim nezkazite. Mozna se jen prizpusobuje okoli.
Byla jsem opačnej případ. Holka, co se chovala jako kluk. Měla jsem jen kamarády, akceptovala jsem jen klučičí hračky a hry, klučičí oblečení, chtěla jsem být stříhaná na ježka (nebylo to vzory, sourozence jsem neměla a v rodině jen samé sestřenice)... Bytostně jsem nenáviděla, když mi někdo z okolí naznačoval, abych se chovala jako děvče. Vzpomínám si, že jsem kvůli tomu neměla ráda školku, protože tam byla učitelka, která mi zakazovala lego, auta a pistolky a rozdělovala mě od kamarádů, nutila mi panenky a kočárky a já ji nesnášela. :D Mluvila jsem o sobě normálně v ženském rodě a nevadilo mi, že jsem TA, ale jakmile mi někdo vnucoval holčičí chování a zájmy, byla jsem nešťastná. Vydrželo mi to asi do 10-11 let, pak přišla puberta a začala jsem se chtít líbit, prostě se ze mě postupně stala vcelku normální holka, i když jsem pořád trochu uhnutá a nemám takový ty klasický stereotypní ženský koníčky ani dnes ve 23 letech. Jsem ale normální orientace a jsem ženou ráda. 🙂
Myslím, že syn je moc maličký na to, aby se daly vynášet soudy a nevím, zda si na to nějaký sexuolog v tomhle věku troufne. Netrápila bych se tím, je opravdu malej. Možná chce být jako ty, jako maminka.
Tak můj syn byl doma také převážně jen se starší sestrou a se mnou, když byl malinký. Ale zase od jeho 1roku do jeho 3let byl s dětmi doma na rodičáku manžel. Přesto synek chtěl být jako ségra. Mluvil o sobě v ženském rodě. To jsem tedy po něm říkala správně, aby to slyšel. Když začal chodit do školky tak během prvního pololetí několikrát nedal jinak, že bude mít sukni jako ségra. Nijak jsem to neřešila, ve školce to taky učitelky ani děti neřešily. časem ho to přešlo. Ségra ho doma občas navlíkala do svých šatiček, měl z toho srandu, že je holka, ale během pár minut to rychle svlíknul a vzal si zase svoje oblíbené tričko. Už se dávno vyprofiloval, jako kluk (zájmy, oblečení), ale stále má spíš kamarádky než kamarády. Váš synek je ještě malý a napodobuje své vzory. Ještě bych mu dala pár let čas. A také možnost klučičího nebo smíšeného kolektivu, třeba jen odpoledne jen sám s tatínkem nebo s dědečkem , strejdou, prostě s chlapem.
A co treba zajistit vic kontaktu s kluky? Hriste, pisek apod.?
@dante_alighieri odpisala mi v podstate to, ze na nejaku diagnostiku je este skoro, co som teda aj ocakvala, ze asi je. Odporucila mi nechat ho doma prejavit sa ako potrebuje a ked uz bude skolkar, tak ho nejak usmernit a trosku krotit v zenskych prejavoch, aby sa mu v skolke nesmiali. To som aj inde vycitala, ze najdolezitejsie je, aby dieta nezazivalo pocit hanby a neboli mu jeho prejavy vycitane, ci brane na posmech.
@mahalo v rámci hry asi ano. Ale moje děti se spíš převtělují do zvířátek:D takže klidně několik dní byl štěňátko, králíček a pod. a se všemi se hádal že není Honzík, ale Ňufík, nebo Punťa:D. Jo a fantazie jim zůstává pořád, i když to jsou již školáci. Stále mají houf svých imaginárních zvířátek, se kterými si normálně povídají, chodí s námi na výlety nebo naopak čekají doma.... Být vámi bych zatím byla v klidu 🙂
@mahalo Nejmladší Bráška, když mu někdo řekl: „Rika se udělal, ne udělala. Jsi přece kluk." Často odpovídal: „Nejsrm, já jsem holka! Jako máma." Nebo, když se někdo ptal, čím bude, až vyroste, vždycky říkal maminka. Když mu řekli, že on může být tatínkem, ne maminkou, vždycky trval na svém.
Zkušenost nemám, nicméně pokud by to trvalo i nadále, probrala bych to s psychologem... Myslím, že hlavní je, abyste z toho (celé nejbližší okolí) nedělali tragédii .-)
Třeba se skutečně necítí být chlapcem, ale také to může být jen "okoukané z okolí". Důležité je si uvědomit, že tak či tak, podstatné je, aby byl v životě šťastný.