Odešla jsem z domova a stýská se mi, přejde to?

Nemám to daleko, ale jsem na rizikovém těhotenství a v době kdy mi začínají vycházky se za krátko vrací přítel z práce, tak nechci neustále jezdit domů a vypadat před ním jako že bez nich nevydržím. Víc než stesk mě asi trápí to co bylo a už nebude o co jsem jakože přišla. 😒 . Miminko se nám narodí až v květnu takže si ještě nějaký čas počkám

Chápu tě,taky si zavzpomínám,ale neboj až se zabydlíš budeš tam jako doma tak to bude lepší.Musíš si říct že uděláš tu samou atmosféru s manželem svému dítěti,aby se mělo tak pěkně jako ty.Víš ono člověku nic jinýho nezbývá než vstoupit do toho života tak nějak občas s brekem.Přeji hodně štěstí a neboj rodiče tu budou pro tebe pořád. 😉

Jen mám problém se s tím tak nějak srovnat. V každé volné i chvíli i když třeba něco dělám na to furt myslím co jsem na svém životě s rodiči měla ráda a vždy se mi hrnou slzy do očí

@nikolab20 ...Myslím,že kdyby existoval nějaký šampionát v sentimentalitě a nostalgii, rozhodně beru první místo.....🙂) Je mi 34 jsem čersttvě vdaná, těhotná a šťastná...Ale uvedu pár příkladů,jak to mám..
.Po Novém roce dávám do prodeje můj první byt,který jsem si sama zrekonstruovala a kde jsem strávila svá "single" leta....A poslední dobou se často zabývám myšlenkami, jak to tenkrát bylo skvělé, jak to byla moje svatyně....popíjela jsem s kamarádkami vínko a pokuřovala a mohla jsem si dělat ,co chtěla a měla svůj klid a že teď jsem tady s bambuchem a za chvíli tady bude mimino a je tady Míra a už se to ,co bylo prostě nikdy nevrátí .......Nebo druhý příklad:
s manželem jsme se dohodli,že když už jsme ti manželé...budeme na Štědrý den spolu...moc se těším,ale opět vír myšlenek...že už to nikdy nebude tak,že budu trávit Vánoce u rodičů a zdobit ten stromek a vařit s mámou...no prostě jak ten blázen.... A to i přestože tam jdeme na Boží hod a budu mámě pomáhat a sejdou se všichni a bude pohoda (až na štěkandy s bratrem,nicméně to je vlastně také rodinná tradice...🙂) .....
...Nicméně vědomí toho...že rodiče stárnou a brzo tady nemusí být....tím se také zabývám a ta představa je hrozná.... A to nejsem žádný mazánek ....Leta jsem žila sama mimo ČR a strávit více jak týden s rodiči-zbláznila bych se.....🙂) Souhlasím s výše napsaným....Myslím,že až bude děťátko...tak zapluješ do provozu a prostš začne nová éra Tvého života....tak jako mne a já se na to vlastně děsně těším... Čo boľo to boľo a nemůžu se dočkat všeho toho,co mi ještě život přinese....Držím Ti palce ! 🙂

Já jsem se teda z domu hrozně těšila, stěhovala jsem se hned jak mi padlo 18, ale v podstatě tě chápu. I když jsem měla naspěch a nelitovala jsem nikdy, tak se mi občas stýská a jsou chvilky, kdy bych tak ráda byla zase doma 🙂 Mě v tom pomohlo, že se naši rozvedli a můj domov, jak si ho pamatuju už neexistuje, ale to není moc dobré řešení 😀 Teď mi odletěl bratr, se kterým jsem si hodně blízká na rok do zahraničí. A jen na to pomyslím, je mi do breku. Hlavně proto, že nestihl ani malýho, odletěl tři dny před porodem. Ale neboj, zvykneš si rychle 🙂 Udělej si z domu tvůj domov 🙂

S manželem už žijeme tři roky v bytě. Před tím než jsme se rozhodli uskutečnit společné bydlení, jsem se hoooodně těšila až z domu odejdu. Když nastal den, kdy jsem se stěhovala, najednou jsem si uvědomila, že už s rodiči nebudu, dokonce jsem to s mamkou obrečela. Pár týdnů jsem to měla krušné, než jsem si zpracovala chod domácnosti. Ale teď jsem velmi spokojená a vůbec mi nechybí společné bydlení s rodiči. Určitě si zvykneš a zanedlouho si řekneš je to fajn bydlet bez rodičů, už mám svoje bydlení 🙂

taky jsem se nejdříve strašně těšila, ale už den před odchodem se mi moc nechtělo. Když já si vzpomenu i kvůli hloupostem jako např. že u rodičů podlahové topení hřálo lépe než u nás a hned si vzpomenu a opět slzy v očích. Nějak si to nedokážu ten náš život tady osamotě představit. Taky mě děsí ty Vánoce. Dnes jsme spolu byli koupit stromeček a řešili jsme kdy ho ozdobíme a on na mě, že ho vždy zdobili 23.12. No a já hned byla myšlenkama doma, že mám malou sestru a jak ty Vánoce oživli od té doby co se narodila a jaké to bylo a jak jsme zdobili stromeček a chystali večeři atd.... Prostě je mi hrozně smutno

Neboj, bude to lepší 😉 ony ani ty těhotenské hormony tomu nepřidávají, emoce jsou jak na houpačce, já jsem brečela kvůli sebemenší prkotině, tohle by mně určitě taky dostalo. Nechápej to jako konec něčeho, ale jako začátek něčeho nového, vždyť ses neodstěhovala na druhou stranu světa 🙂 A máme telefony, internet, aaž se zabydlíš bude to lepší, budeš chystat tu domácí atmosféru pro miminko a až se narodí, tak už na stesk vůbec nebudeš mít čas 😉 Já odešla od rodičů v 19, na výšku a rovnou bydlet k příteli ( nyní už manželi), s mamkou si voláme skoro denně, manžel nadává , protože se bavíme běžně okolo hodiny nebo i dýl 😀, 2 dny v týdnu je mamka u nás. Se segrou a bráchou si voláme taky několikrát týdně, segra ke mně co 14 dní jezdí na celý víkend , brácha má méně času ale taky se snaží. S taťkou si taky voláme a taťka k nám jezdí skoro každý týden, nebo my k němu . Prostě i když už společně nebydlíme, tak se hodně vídáme 🙂

Věř mi, že za chvilku si nebudeš umět představit, jak bys s nimi mohla znovu sdílet domácnost. Prozatím si je zvi domů 🙂

Bojim se toho az je uvidim tak mi pri odjezdu od nich bude jeste hure nez ted. Nebo treba naopak, za to bych byla rada. Doufam, ze se to brzy spravi. Je pravda, ze hormony se mnou mavaji dokazu se rozbrecet snas kvuli kazde prkotine. Omlouvam se ze pisi bez hacku a carek, ale pisi z mobilu

Ahoj, úplně Tě chápu, já si v nové domácnosti (svojí 🙂) zvykla až tak po roce, taky mi bylo smutno po našich, po společném bydlení, nepřipadala jsem si vůbec "doma", jezdila jsem k našim třeba o víkendu a připadala jsem si pořád doma spíš tam... teď jsou to 4 roky a někdy mi ještě smutno je... Na druhou stranu časem přijdeš i na nějaké ty výhody a určitě se budete hodně vídat, to bude dobrý, uvidíš 🙂 My si voláme s mámou denně a teď jsem na mateřský, tak se vídáme několikrát týdně... A určitě Ti taky dělají své hormony v těhotenství, já brečela pořád 🙂 při reklamě, při pohledu na děti, pejsky, staré lidi, no prostě pořád 🙂

@nikolab20 já se srqšně těšila na svůj vlastní byt a když jsem ho měla, tak taky, dokud jsem se nezabydlela, jsem byla smutná, občas se mi stýskalo tak, že jsem sedla do auta a jela "domů". Pak jsem se přestěhovala k manželovi a zase s emi stýsklao po tom mém bytě a vlastně doteď ho mám, nevzdala bych se ho. Sice se pronajímá, ale neprodala bych ho. S manželem jsme se pak měsíc před narozením naší dcery přestěhovali do většího, byt nebyl zařízenej, zabydlenej, muž věčně v práci a já sama doma, v novým prostředí, novým bytě a opět smutek. Samozřejmě to po čase zase přešlo a jsem tu moc šťastná.Takže je to přirozenej vývoj, zařídíš si svou domácnost, časem zaplníš dětma a bude hej 🙂

@nikolab20 neboj, to se poddá. teď tě jen převálcovaly hormony. až se narodí miminko, budeš mít dům navždy spojený s tím, že si do něj přivedla své první dítě. poprvé se v něm na tebe usměje, udělá první krůčky.... navíc zařizování vlastní domácnosti je prostě super. a neber to tak, že něco skončilo. spíš do tvého života něco nového a úžasného přibylo. a ještě přibude 😉 přeju ti co nejhladší průběh těhotenství, lehký porod, ať je mimčo v pořádku a všichni si to nové bydlení užijte 🙂 a abych nezapomněla - krásné vánoce celé tvé rodině.

Děkuji Vám všem za povzbuzení. Dnešek jsem strávila celý den s rodiči a mam pocit, že se mi spíš ještě přitížilo nechtělo se mi od nich do vlastního domu. Před přítelem opět přetvářky až jsem před ním musela utéct do koupelny vypsala se v sms mámě a pořád jsem jen plakala. Ráno, když jsem dorazila k našim opět naběhli slzy do očí ale držela jsem se a když mě obejmul táta tak jsem začala okamžitě brečet a honem jsem běžela jakože do koupelny. Máma se mě samozřejmě snažila uklidnit a popírat moje pocity, ale já to momentálně cítím jinak a nedokážu si představit, že to přejde.

@nikolab20 no bude to muset přejít. Máš svoji rodinu, ta je zásadní. Od té původní se musíš trochu odpoutat. Teď jsou tvými nejbližšími přítel a dítě, zvlášť až se narodí. Příliš upnuté vztahy k původní rodině obvykle nebývají ničím dobrým pro vztah. Chápu že je to změna, v baráku jsi zatím sama, máš s rodinou hodně blízké vztahy (předtím jsi s přítelem nebydlela, až teď a rovnou těhotná?) ale časem by se to mělo zmírnit, zvykneš si ve svém domě, ze kterého uděláš domov a budeš mít svou vlastní rodinku o kterou se budeš starat a která tě bude naplňovat. Je moc faj že třeba budeš moct počítat s podporou a pomocí, až se mimčo narodí. Ale dávala bych si pozor, aby až přijde muž z práce, jste mohli být spolu sami s dítkem. S tímhle mám osobní zkušenost a fakt to není dobrý. Drž se.

@nikolab20 Já jsem se přestěhovala 300 km od našich. Mojí podmínkou bylo, abych tu měla kamarádky, jinak bych se asi zbláznila. Kamarádek tu už mám spoustu. Do té doby, než jsme měli mimčo se to dalo v pohodě, ale jak se malý narodil, tak jsem teprve pocítila, jak mi má původní rodina chybí. Přesně to, co píšeš, zajít za babi na kafe, pokecat s mamkou atd. Ale tím, že jsem na mateřské, tak tam zase často jezdím, respektive tam jedu třeba jednou za dva měsíce a strávím tam 2-3 týdny. Pokud máš rodinu poblíž, tak bych se toho nebála. Ale zase nejsem tak úplně pro, abys tam fakt každý den jezdila. Rodina jsi teď ty s mužem a miminko, které se vám narodí 😉 . S rodiči si můžeš zavolat a zajet tam třeba dvakrát do týdne 😉 . Já myslím, že si zvykneš a ostatně vaši mohou také přijet za tebou, ne? Já tam teda jezdím ráda, ale doma je doma a vždy se už domů těším 😉 .

@andelka Stavba domu se nám nějak prodloužila, proto stěhování až v těhotenství. Miminko jsme si hrozně přáli, a kvůli mé cronově chorobě jsme to nechtěli odkládat, ale stavba se nám oddálila

Tak v první řadě ti závidím takový vřelý vztah k tvým rodičům,já třeba se svojí maminkou,která bydlí kousek odmeně v současné době němám žádný styk a ona je ráda že ji neobtěžuji.
Jinak,myslím si že každé mládě má vyletět z hnízda a mít to své,teď tebou cloumají i těhu hormony a věř že na nich je vše 1000x horší,až se mládě narodí jednak už budeš moct kdykolvi k vašim vyrazit,a navíc pominou tyhle úzkostné stavy,tedy ještě v 6 nědělí to může být plačtivé,ale nemusí,já měla 6N úplně v pohodě všechny,v těhu jsem si vše brala mnohonásobně víc.A co kdyby vaši častěji jezdili za tebou?
Chápu že je vše změna ale jednou budeš ráda,kor když čekáte rodinu,je to nová etapa a jen a jen vaše ale na vztahu k tvým ostatním příbuzným to nic nemění,jen další level

@consti Nejhorší je, že mi náš domeček přijde jako když jsem nepatřím, neosobní a necítím se tu jako doma. Pořád za domov požaduji i místo kde jsem vyrůstala, je mi to tam hodně blízké, úžasná atmosféra a já to tam prostě miluju asi to je také ten důvod proč si nemůžu zvyknout jinde. Doma něco dělám a já si vzpomenu, že jsme to třeba dělávali s mámou, nebo naopak že to byla naše společná věc s tátou a přijde mi, že jsem o vše přišla a ne naopak něco získala. Přijdu si jako kdyby mi někdo ukradl důvod proč žít. Nejvíce mě těší a možná to jediné co mě vůbec těší je to miminko. Přítel vypadá spokojeně, ale já se tak jen tvářím, ale necítím to uvnitř

@nikolab20 a předtím jste bydleli každý zvlášť? Ono pokud člověk otěhotní ještě v původní rodině, tak i to ho ještě poutá k tomu místu a lidem. Přitom správně by už dávno měl být zvyklý žít s partnerem a mít svůj domov do něhož teprve přivede dítě. Jasně, je to ideál, ale někdy se fakt vyplatí.
Jak moc ses angažovala na stavbě toho domu? Já osobně bych vybírala každou kachličku, skříňku, záclonu, aby to bylo podle mých a partnerových představ a vytvořila jsem si svůj domov. Máš třeba s sebou některé věci od rodičů? Něco vyloženě svého?
Přítel by měl vědět jak se cítíš, i když ho to určitě raní. Jenže dlouhodobě se přetvařovat nejde.
Já třeba jsem s mužem začala samostatně bydlet až v den kdy se mi narodilo první dítě. Do té doby s náma bydlela moje mamka. Pak už jsem měla opravdu samostatnou domácnost a i když i po narození dítěte mi babička hodně pomáhala, tak stejně jsem chtěla aby byly věci po mém, jak chci já. I když jsme třeba ještě před měsícem bydlely pohromadě, teď jsem si hájila svůj domov, dělala jsem věci jinak než mamka. Byla mi oporou a rádkyní, ale zásadní pro mě vždycky byla moje rodina, naše soukromí, zázemí. Manžel hodně špatně snášel, když přišel domů a nebyli jsme tam jen já a mimčo. Je to celkem dost rizikové, tak pozor pak na to. A já ačkoli jsme pomoc hodně vítala, zvlášť zpočátku, tak časem sama jsem ten kontakt snižovala, protože jsem chtěla být sama se svou rodinou, sama se svým dítětem, dělat si věci po svém, ve svém domově. Zkus se těšit na miminko, udělat si z domu domov a hlavně mít k sobě nejbližší osobu partnera. Ne nadarmo se píše: Proto člověk opustí otce a matku a připojí se ke svému partnerovi. Protože oni jsou jedno a původní rodina musí být jen zázemím z něhož člověk vzešel.

@andelka Na stavbě domu jsem se podílela stejně jako přítel. Na zařizování jsem se podílela více méně jen já vše je podle mé představy. Vše je jak jsem chtěla a také jsem si vše vybrala sama. Odnesla jsem si od rodičů spoustu osobních věci a to co mě je dokázalo připomenout. Jsem svým rodičům neskutečně za všechno vděčná co pro mě udělali a jak mě vychovali.

@nikolab20 Bydlím už 8 let 300 km od své rodiny a někdy se mi stýská strašně.

...ale věci se v životě prostě mění. Stejně tak pro mě byla "rána" uvědomit si po 3. svatbě v rodině, že už to úplně přestává být jako dřív. A při té příležitosti mi došlo, že už to dávno není jako dřív a že by to ani být nemohlo. I kdybychom 100x byli blíž.
My sourozenci už si třeba tak ve všem nerozumíme, a já si uvědomuju, že se se svými partnery měníme. Ale když jsme žili všichni doma, třeba jsme se dost hádali. A měnili bychom se stejně i bez partnerů...

Prostě... to je život. Člověk si musí nějak užívat každou vteřinu... a když potřebuje plakat za svou rodinou a dětstvím, může jen plakat... ale už se to úplně nevrátí. Škoda...

@nikolab20 tak pak už fakt nevim..ale držím palce abys to překonala (je to prostě další vývojová fáze člověka, odpoutat se od rodiny a založit vlastní) a doma jsi měla domov.

@nikolab20 a kolik ti je let, můžu se ptát? a pracuješ? nebo jsi celý den doma?
jinak určitě pomůže, až si vytvoříš domov, zařídíš dům věcmi, prostě to rodinné teplo, teď to máš asi takové nové, neosobní…….

pokud by to ani po čase nepřešlo, tak bych vyhledala psychologa, jinak se ti rozpadne vztah. to totiž nemůže dlouhodobě fungovat. když si představím, že by můj manžel plakal po mamince, tak jdu do mdlob

Když jsem se stěhovala od rodičů, bydlela jsem sama. Bylo mi tehdy smutno, že už nikdy nebude nic jako dřív, tehdy jsem dokonce odcházela s pocitem, že už se tam nikdy nevrátím, nebudu moct, protože s mámou jsme měly dost narušený vztah. Ten se odloučením dokázal utřepat, takže jsem časem začala jezdit občas na víkend. Na jednu stranu zapadlo všechno do stejných kolejí, na druhou to stejně bylo jiné.
Pak jsem se odstěhovala nějakých 300 km a začala žít s přítelem. Byla to hodně velká změna, chyběl mi i ten kraj, kamarádky, ale člověk si zvykne, přizpůsobí se. Teď si uvědomuju, že až se budeme stěhovat z našeho současného pronajatého bytu, taky mi bude smutno. Začali jsme tu nový společný život, naše dcera tu strávila celý svůj dosavadní a budou sem patřit i první okamžiky a pokroky druhorozeného.

Ale to je prostě život. Změny do něj patří. A člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si, chce to prostě čas.
Neboj, i váš dům, který ti teď přijde cizí, za chvíli ožije společnými zážitky, vzpomínkami, potom ti ho na jaře (a že to uteče opravdu rychle) oživí miminko a nakonec se z něj stane (snad) domov 🙂

@amallie Je mi 21, a jsem celý den doma protože jsem na rizikovém těhotenství. Doufám, že se to brzy nějak spraví a když brečím tak takovým způsobem aby o tom přítel nevěděl a neviděl mě takto nešťastnou

@nikolab20 on to stejně dřív nebo později pozná, to že brečíš když tě nevidí to nespasí. Jsi mladinká, takže chápu že jsi ještě hodně spojená s rodinou. Já byla v tomto věku taky ještě docela závislé "dítě". Člověk dost dospěje až když má sám dítko a svou zodpovědnost a svou rodinu.
Taky bych řekla že dost dělá že jsi doma. Nemůžeš si najít nějakou činnost, která by tě bavila, zaměstnala..? Když je člověk sám doma, tak ho to víc svádí k přemýšlení, vzpomínání, idealizování..

@nikolab20 Prozatím bych si u dr. upravila vycházky na nemocenské..máš 6 h celkem? Myslím, že jdou rúzně rozdělit..např. 3 h dopoledne 3 odpoledne.Na to se zeptej, častější návštěvy ti pro začátek pomůžou a pak si zvykneš neboj..

@nikolab20 Já bych asi před přítelem nezapírala. Sice mi to dost dlouho trvalo, ale teď jsem se naučila tomu svému říkat všechno, co mě trápí/štve a máme mnohem lepší vztah. Svěř se mu, třeba se dozvíš, že i on má nějakou potíž. Nebo aspoň zjistí, proč "pořád" běháš brečet na záchod. A i tomu, aby se ti vysmál, by se třeba dalo zabránit tím, že mu předem řekneš, že si uvědomuješ, že je to trhlý, ale že to tak prostě máš 🙂. Až tě obejme a pohladí, třeba ti hned bude líp 🙂.