Jak psychicky zvládat nepovedený pokus?

Znám x žen, kterým pomohlo se smířit s tím, že to nejde a přestat to řešit. Zaměřily se na cestování, budování bydlení, rozjezd podnikání, atd. A světe div se, jakmile to hlava pustila, otěhotněly...

Dopředu se smířila s možností, že se to taky nemusí nikdy povést. Prožila si ten smutek a blbý pocit, že mi není přáno a pak žila s tím, že když se to povede, tak to bude fajn. To smíření s tím, že to nemusí vyjít, je osvobozující a už se na to "musí se to konečně podařit" neupínáš.

@monamony ano souhlasím s tím že zaměstnat hlavu. Já na vlastní dítě čekala 10 let a asi nejvíc mi pomohlo smířit se s variantou že vlastní dítě mít nikdy nebudu, takže jsem změnila práci která mě bavila a naplňovala, věnovala jsem se jí na maximum a po 7 měsících v nové práci jsem zjistila že čekáme rodinu kdy letos v lednu se nám narodila krásná dcerka 😍
První 4 roky jsem každý další neúspěch opravdu prořvala, nedokázala jsem fungovat s těhotnými, díky tomu jsem přišla o mnoho kamarádek ktere rodily jedná za druhou. Celých 10 let bylo nápor na psychiku jako pr**e.

@monamony já osobně si vždy zkoušela zaměstnat hlavu, abych na to nemyslela.. plánování svatby, potom řešení stavby.. různé školení skrz práci.. nic mi nikdy nepomohlo.. vždy tam někde ta touha po miminku byla.. 🤷‍♀️ bohužel jsem během této doby 2x poteatila.. až po druhé revizi jsem si upřímně řekla, že už se o miminko nechci snažit, že bych další ztrátu nezvládla.. oznámila jsem to i manželovi.. byl z toho špatný, ale souhlasil, že si dáme alespoň rok pauzu.. no co se nestalo hned následující měsíc po revizi jsem otěhotněla a máme z toho krásnou dceru.. ❤️🤷‍♀️ takže něco na tom asi bude, že by na to člověk neměl myslet.. ale jak ro udělat neporadím.. každému bude zabírat asi něco jiného, ale přeji Vám ať je Vaše cesta za miminkem, co nejkratší 🍀😊 stojí to za to ❤️

Děkuji všem za rady, je to ale těžké, rada bych co nejdříve zjistila jestli vůbec jsme schopni mít dítě přirozenou cestou, vím ze bych si pak strašně vyčítala, že jsem to neřešila dřív (stejně jako teď si vyčítám že jsme se dřív nesnažili intenzivneji)

@monamony Psychoterapie, pokud už to je v podobné fázi, určitě doporučuji. Protože žena je pak "jak magor" a hrozí i problémy ve vztahu. Navíc stres snižuje pravděpodobnost početí. Já otěhotněla (přes IVF, ale 5. pokus) v okamžiku, kdy jsem se smířila s bezdětným životem, ale šla to ještě jednou zkusit.

@monamony ahoj, tak za prvé si nic nevycitej. Akorát Ti bude hůř 🤷🏼‍♀️ a to neprospeje nikomu a ničemu.
Heleď, jsem teď v 11tt, otěhotněla jsem přirozeně po 2,5 letech snažení. Přitom v IVF centru mi řekli, že nebudu moc mít dítě se svými vajíčky. To bylo v dubnu '23. V červnu letos jsem potratila v 7tt, ubehly tři menstruace a otěhotněla jsem znovu.
Jak se to povedlo?
Zamestnala jsem hlavu. A smirila se s tim, že prostě další dítě už mít třeba taky nebudu.
Mám už skoro dospělou dceru a druhé dítě pro mě bylo prece jasný, že mít budu, takže moje údajná diagnóza pro mě byl naráz do totálních ho*wen. Taky v tom určitě hrál pristup te kliniky. Rok jsem se z této zkušenosti psychicky sbírala. Fakt děs. Neříkám, že všude je přístup hrozný. Holt jsme narazili na piczu doktorku.
Pak jsem vyhledala psychogynekoložku a po téhle návštěvě na sobě dost mákla. Chodila jsem na psychoterapii. Muj muz mě v tomhle obdobi hodně podržel, ale bylo to dost náročné.
Po potratu jsem začala plánovat změnu kariéry, s mým muzem jsme začali plánovat svatbu příští léto a těšili se, ze se vezmeme. Chodila jsem do dvou kurzů najednou, do práce, vidala se s přáteli, dal pokračovala v terapii. Prostě jsem skutečně žila. No a jak jsem psala, brzy jsem otěhotněla znovu. Celkem nas to zaskočilo 😄 no a obálka na spořícím účtu se ze "svatba" přejmenovala na "dítě".
Opravdu.. najdi si nový koníček, něco studuj (muzes třeba vyuzit kurzy UP "Jsem v kurzu" kazdy občan má 50.000 na vzdělávání na tri roky), pust se do nějakého projektu a pripust variantu, že dítě nemusí být Tvoje jediná cesta.

@felis nám to stejné řekl primář jedné nejmenované kliniky a světe div se dcerku máme přirozeně. Jinak gratuluji a přeji pohodové těhotenství se zdravým miminkem na konci 😊

Ahoj, předem se omlouvám za upřímnost, ale všechny rady typu: zaměstnej hlavu něčím jiným...bych smetla ze stolu. Já to ještě nějak zvládala během měsíce, ale ta menstruace, to je prostě tak jasná věc, (co absolutně nejde ignorovat a přehlídnout i kdybys já nevím co dělala) která ti prostě připomene, že "zase nic." Jasně, určitě je lepší prostě snažit se nějak žít, radovat se z jiných věcí, co život přináší, než sedět v depresích celé dny a řešit jenom nedařící se otěhotnění.
Taky bych ráda řekla, že rozhodně nemusí platit ty známé řeči, že když na to přestaneš myslet a zaměstnáš se něčím jiným, tak to přijde. Na tohle se rozhodně nedá spoléhat. Nevím, kolik ti je let a jak dlouho se snažíte a jestli to řešíte už s lékařem, ale co by mohlo pomoct (jak samozřejmě s otěhotněním, tak i s tvojí psychikou), by bylo aspoň objednat se někam na vyšetření. Sebe, manžela. Prostě začít to nějak řešit. Nemyslím hned jít na IVF, ale nechat se podrobně vyšetřit, zda je všechno v pořádku. Už jen ten pocit, že pro to děláš něco navíc, že si za tím jdeš i jinak než jen prozatím neúspěšným snažením a brečením u ms.

A ako dlho uz sa snazite? Boli ste na nejakych vysetreniach?
Ak je to vic nez rok tak by som to riesila uz s doktormi a necakala. Aspon budes vediet na com ste. A mozno mate problem, ktory sa da vyriesit.

Určitě si nic nevyčítej, je to absolutně normální se cítit sklesle a beznadějně. Kdo nezažil nepochopí, jaká je to bolest a ztráta nadějí když jdeš na záchod s tt testem a každý kousíček tvé duše doufá že tam bude doušek.. a namísto toho dostaneš ms. Je to strašný pocit..

Nevím, jestli už máš doma prcky, nebo jsi bezdětná. Kdybych měla prcky, byli by mi aspoň trošku útěchou. Já jsem zatím bezdětná a někdy mívám fakt splín, člověk chce aby měl jeho život hlubší smysl, pečeš cukroví, zdobíš dům na Vánoce...jen pro sebe a partnera...přitom toužíš to vše dělat pro děti.. někdy mě nic netěší..

Zpětně hodnotím tohle skoro 4 leté snažení o nejtemnější období mého života, člověk jakoby čekal a čekal...snažíš se samozřejmě radovat z drobností atp...ale je to aspoň v mém případě často póza..spoustu věcí dělám jen abych zabila čas v tom nekonečným čekání..už to není jako dřív, kdy tě věci prostě baví.

Teď jsem vážně nemocná ( trombóza) a dostala jsem půlroční zákaz otěhotnět, paradoxně, I když času už moc nemáme, mi to pomohlo se znovu nadechnout, není tam tlak na těhu, nic neměřím, netestuju..a máme novou naději, že právě moje predispozice k trombóze třeba mohly za to, že se nám nedařilo. .

Nebudu ti radit, ať se na to vyprdneš. Ta touha je tak silná a když je nenaplněná, křičí to na tebe ze všech stran. Já se na to vyprdnu asi až s menopauzou, do té doby budu doufat a bojovat a přát si..

Ale abych nebyla jen negativní...pomáhá mi si říct ok teď to nevyšlo, výjde to příště..a když ne příště, tak později. Neupínat se tolik na ten jeden aktuální cyklus..netlačit tolik na tělo. To je jako kdyby nad tebou věčně stál v práci šéf a kontroloval tě 24/7, cepoval tě, chtěl perfektní výsledky...nevím jak ty, ale mě by se v tom nepracovalo dobře, byla bych ve stresu a výkon by šel do háje. To samý dělá přehnaná pozornost při snažení se. Chce to víc věřit svému tělu a netlačit tolik na výkon...

Pokud něco chceš a ono to nepřichází tak je stresující a frustrující, obzvlášť když kolem tebe děti mají. Někdy je dobré si ty pocity odžít, nepotlačovat je a jen si přiznat sere mě to, jsem totálně v háji, žárlím na budoucí matky. Časem ti dojde, že je to stejně k ničemu a začneš se věnovat jiným věcem, abys zaměstnala hlavu a nesoustředila se jen na dvě čárky na testu, protože stresem ničemu nepomůžeš a to dítě buď přijde, nebo nepřijde, ale už to děláš, protože chceš ty, ale ne abys potlačila svoje nezpracované emoce.

Mně kamarádka říkala, že její známá si vzala do hlavy, že má určitě nějakou komplikaci, že má neprůchozí vejcovody. Snažili se o dítě nějakou dobu, byly v CARu testy dopadly ok a až jí lékaři řekli, že je v pořádku, těhotenství nic nebrání, tak otěhotněla.

Tisíckrát omílané klišé, ale psychika dělá svoje a umí i tohle.

Mně pomohla návštěva CARu, ale asi ne úplně standardním způsobem. Gynekolog mě tam poslal, protože se nám nějakou dobu nedařilo otěhotnět. Po výsledcích hormonálního profilu jsem brečela tři dny v kuse. Vyšlo mi mírně nižší AMH. Ta srážka s vlastní (ne)plodností mě obrovsky rozhodila. Mně tam nesedla komunikace se sestrami. Pak se ve mně něco zlomilo a došlo mi, že s nimi nechci nic řešit, že je mi to vlastně jedno jaké mám výsledky, protože já nebudu nikdy podstupovat žádnou metodu asistované reprodukce a je pro mě důležité i jak to dítě vznikne. (Genetika, zbytek hormonálního profilu, partnerovi spermie byly v té době ok, vejcovody průchozí.) Došli jsme s partnerem k závěru, že holt to dítě možná mít nebudeme, i když nás to občas štve, tak máme sebe navzájem a někdo nemá ani to, ale že nemůže žít tak, že budeme čekat, že nám dítě naplní smysl života. To nám přijde jako dost nefér požadavek na to malé stvoření. Smysl života si musíme naplnit samy bez ohledu na dítě a ne dávat dítěti zodpovědnost na svoji spokojenost.

PS jenom dodám, že návštěvu CARu, pokud se dlouhodobě nedaří doporučuji.

@lamiaaa Vidíš, já jsem tak "zblblá", že mě vůbec nenapadlo, že
@monamony možná vůbec neměla žádné vyšetření. Takže ano - určitě začít tím, že se udělá spermiogram partnera a základní vyšetření hormonů ženy. Ať se zjistí, že je vše v pořádku a pokud není, tak je mnoho věcí, které se dají řešit (i jinak než IVF).