UČÍME DÍTĚ CHODIT BEZ OPORY – METODA ROZŠIŘUJÍCÍ SE VZDÁLENOSTI

Každé dítko má svůj vlastní vývoj. Některé chodí samo už od roka, jiné to zvládne třeba v 15 nebo v 16 měsících. To naše začalo zhruba ve 14 měsících. Není třeba ten vývoj nějak násilně uspěchat, jen je žádoucí vytvořit takové podmínky, aby mělo dítě pro svůj vývoj dostatek prostoru. Nebuďte tedy ve stresu, když vaše batole ještě v 15 měsících nechodí. Je to normální, každý má jiný čas. My můžeme udělat jen pár opatření, která našemu děťátku mohou pomoci.
Většinou jdou děti nejprve na kolena a na ruce, na všech čtyřech se pohupují, pak se buď rozlezou dopředu, nebo si z této pozice sednou. Následně se za nějaký čas začnou stavět u nábytku, pak začnou nábytek obcházet, až se nakonec i sami rozchodí bez držení. Nedá se říct, v kterém věku má dítě začít tu kterou fázi svého vývoje, stejně tak se nedá říci, že nutně musí projít všemi výše uvedenými. Některé děti třeba nelezou. Jiné se třeba nejdřív pouští a udělají pár samostatných krůčků, a až pak teprve začnou obcházet nábytek. Důležité je vývoj pouze bedlivě sledovat, při nesrovnalostech se poradit s lékařem. Násilím nic nezmůžeme. Nenuťme tedy naše batolátko chodit za ruku, když ještě samo o sobě chodit neumí. Na rukách se nám pouze prověsí a bude si kazit páteř.
Nejlépe je nechat dítko chodit kolem nábytku tak, jak je zvyklé. Pokud už tedy obcházet nábytek umí. Náš syn se toto naučil zhruba v 10 měsících a u této činnosti zůstal zhruba další 4 měsíce. Střídal ležení, sezení, lezení po čtyřech a obcházení nábytku. Ve 14 měsících pak začal chodit samostatně. Možná by to ale v tu dobu ještě nedokázal bez naší drobné pomoci.
Stačilo mu jen začít rozšiřovat vzdálenosti. Z nábytku v obývacím pokoji měl sestavenou takovou nábytkovou dráhu, která mu byla oporou a kolem které si celé dny obcházel. Měl vždycky čeho se přidržovat. Začali jsme mu tedy nábytek postupně rozestupovat tak, že mezi jednotlivými kusy byly čím dál větší mezery. Malý byl pak nucen jeden až dva krůčky udělat sám, bez opory, bez držení. Občas spadl, ale pak se to velmi rychle naučil.
Vzdálenost jsme nerozšiřovali jen mezi nábytkem, který byl synovi při jeho chození oporou, ale také mezi námi, rodiči. Sedli jsme si třeba naproti sobě a synka jsme si posílali. Nejprve jsme seděli opravdu blizoučko, synovi stačilo se trochu natáhnout, udělat krůček a byl hned u druhého z nás. Pak jsme se posunovali čím dál víc dále od sebe, syn už musel udělat 2, 3 krůčky, pak těch krůčků už bylo třeba pět. Tímto se malý postupně naučil chodit sám. A navíc neměl pocit něčeho neznámého. Stále na nás viděl, věděl, že má kdesi před sebou oporu, jen si k ní musí dojít. Nenechávali jsme ho zbytečně padat, měl tak jistotu, že ho nakonec chytneme, kdyby k něčemu došlo, nebál se tedy vykročit a směle šel delší a delší trasu, až začal chodit i napříč místností. Dnes jsou mu 2 roky a 7 měsíců a vesele si utíká, kam ho jen napadne.
Metodu, která nám v nácviku chůze u syna velmi pomohla, tedy nazývám Metodou rozšiřující se vzdálenosti. Stačí jednoduše zvětšovat vzdálenost mezi lidmi a předměty a prodlužovat tak dítěti jeho dráhu. Pro dítě tak nebude nepředstavitelné se prostě pustit a jít. Vše je nenásilné a jednoduché. I vaše dítko to jistě brzy zvládne.
Batole
Zdroj: Slune-cz.cz