Jak naučit děti nebát se tmy - Věk 3+

"Já tam nejdu, je tam tma!" odmítá jít čtyřletá dcerka sama po koupeli do pokojíčku.
"Tak u dveří rozsviť," radím jí.
"Já se bojím, pojď tam se mnou," žadoní.
Dobře, půjdeme spolu. Ptám se jí, co jí na tmě vadí. Prý má strach, že na ni něco vyskočí. Namítám, že tam není nikdo a nic, co by na ni mohlo ze tmy vyskočit. Stejně má strach, že ji něco chytne za ruku ve chvíli, kdy se bude snažit rozsvítit světlo. Taky jsem se kdysi bála. Choulila jsem se v postýlce a pozorovala stíny na zdech a na stropě. Klika u dveří mi připomínala zahnutý dlouhý nos, šroubky na kování zlověstné pichlavé oči a klíčová dírka otevřená ústa připravená mě spolknout. Vítr ve skulinách starých oken mi naháněl husí kůži. Asi to patří k věku a nemám dceři vůbec za zlé, že se bojí. Naopak, chápu ji.  
"Pojď, půjdeme tam spolu a já ti ukážu, že se nemáš čeho bát." Beru ji za ruku a jdeme. Rozsvítím. Všechen nábytek i hračky jsou na svých obvyklých místech. Nikde nic zvláštního. Ukazuji, že je vše v pořádku. Zhasínám. Stále stojíme na místě, vidíme vzájemně své obrysy a obrysy nábytku. Opět rozsvěcím. Nic se nepohnulo. Držím dcerku ve tmě za ruku a ptám se jí, jak se cítí. Prý dobře.
"Zkus se pustit, stojím pořád u tebe a zůstanu tady, nepohnu se ani o kousek." Váhavě pouští mou ruku.
"Tak a teď je to stejné, jako bys tu byla sama. Ani když mě nedržíš za ruku, neděje se nic zlého." Znovu rozsvěcím. Vše je na svém místě. Dceři to ale nestačí, potřebuje větší jistotu. Ptám se, která z jejích hraček by se mohla stát strážcem pokojíčku a v případě potřeby vyhnat nějakého dotěrného bubáka, který by se tam třeba chtěl usídlit. Dcerka se zamýšlí a pak hlásí, že Velký Méďa. Beru velkého medvěda a posazuji jej na vršek knihovničky, odkud má přehled po celém pokoji. Tak - a pokojíček je chráněný, velký plyšový medvěd jej hlídá. Dcerka je spokojená. Navrhuji, že teď vyzkoušíme, jestli to pomohlo. Já zůstanu v osvětlené předsíni a Méďovu velitelku vyšlu do potemnělého pokojíčku pro plyšáka z postýlky. Zatím budu čekat u dveří. Dcerka pár vteřin váhá, ale nakonec souhlasí. Odhodlaně vstupuje do pokojíčku a za chvíli se vrací. Vítězoslavně třímá v ruce plyšovou žirafku. Palec nahoru a velká pusa k tomu. Hrdě ji objímám a šeptám, že je moje šikulka šikovná, odvážná holčička. Dokázala překonat strach ze tmy.

Zdroj: Slune-cz.cz