Bojíte se, že si vaše akční dítko na hřišti ublíží? Naučte ho, jak se hýbat! – Věk 1+

Jen co se naučila lézt, vypadalo to, že se snaží si za každou cenu ublížit. Ještě jí nebyl rok, a už vylezla z dětské postýlky. Přitáhla se za tyče do kleku, pak do stoje, zvedla nožičku, zapřela se za horní okraj postýlky, přitáhla ručičkama a během chvilky byla nahoře a z postýlky venku. Lezla na židle, na stůl, bylo o strach si dojít i na záchod. Když jsem se chtěla vysprchovat jindy než v době jejího spánku, musela jsem ji posadit do kočárku, připoutat a postavit mezi dveře koupelny, abychom na sebe viděly.  Často se to neobešlo bez křiku „vězeňkyně“ a občas se jí podařilo vykroutit se ze sevření popruhů – výdech, posunout se, nádech, výdech, posunout se – a najednou byla volná. I Houdini by záviděl.
Jen co začala chodit, lákaly ji na hřištích především vyšší atrakce. Kdepak pískoviště a plácání báboviček! Rovnou lezla na klouzačky a prolézačky. Když ve věku patnácti měsíců vylezla pod dozorem na více než dva metry vysokou klouzačku a s nadšeným výskáním sjela dolů, pochopila jsem, že přes zákazy a vyhýbání se nebezpečným atrakcím cesta nepovede. Lákalo by ji to ještě víc.
Kamarádka se svými o trochu staršími dětmi chodila do místního Sokola na cvičení rodičů s dětmi od dvou let. Šla jsem se tam podívat a zeptat se, zda by nebylo i cvičení pro děti mladší. Během rozhovoru s paní, která cvičení vedla, dcerka bez zaváhání proběhla mezi švédskými bednami, pod kozou a přes žíněnku a vylezla na přistavenou vysokou klouzačku. Po jejím zdolání utíkala k žebřinám, a než bys řekl švec, lovila jsem ji nahoře. Paní cvičitelka se na ni s úsměvem dívala a pak mi potvrdila, co jsem sama tušila:  že zákazy nemají smysl. Jediná správná cesta je akční dítě v jeho touze po pohybu podporovat. Ukázat mu, jak bezpečně zdolat vybranou překážku, kde a jak se držet, naučit ho správným pohybovým dovednostem a návykům. Dcerka se toho dne stala nejmladší cvičenkou. Každý týden vletěla do tělocvičny jako vítr a v průběhu roku se skamarádila nejen s klouzačkou, ale i trampolínou, žíněnkami, kozou, koněm, kladinou, zavěšenými lavičkami i kruhy. Domů jsme se vracely obě unavené, ale spokojené.
Dnes je dceři šest let a výšky ji stále lákají. Na hřištích si vybírá zejména lanová centra a vysoké herní prvky určené pro starší děti. Samozřejmě mám stále obavy, aby nespadla. Průpravu má ale velmi dobrou a já dávno vím, že lepší než zakazovat, je vést, ukazovat, trénovat, fandit a věřit.

Zdroj:Slune-cz.cz