Anetky porod

Ahoj holky, ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh. S manželem jsme spolu 9,5 roku. Mě je 25 let a Jirkovi je 28. Miminko jsme úplně neplánovali, prostě jsme se po zeleném pivě zapomněli a říkali jsme si, že přece pro jednou se nic nestane. . .a ani ne za 14 dní byly na testu dvě čárky, pak první fotka z utz, screening, další screening, a pak už jsme šli do finále. Anetka, naše prvorozená dcera, se narodila 11.12.2018 v 19.39, vážila 3100g a měřila 50 cm. Narodila se 39+4 tt.

Těhotenství jsem měla celkově bezproblémové. Na začátku jsem bojovala s únavou a nevolnostmi, prostředek byl super a konec klasika - všechno mě bolelo, byla jsem unavená, zadýchávala jsem se. Od doktorky jsem z poslední kontroly odcházela s nálezem CS3, takže tělo už se na porod připravovalo, já pila poctivě maliník a těšila se na naši holčičku. Den před porodem mi kolem osmé hodiny večer odešla hlenová zátka. Hned jsem měla tucha, že se něco chystá. Googlila jsem, co to znamená, ale našla jsem odpovědi typu, že to nemusí být vůbec nic a rodit můžu stejně až za pár dní. Manžel lehce znervózněl, ale prosil mě, abychom ještě vydrželi. Na druhý den v práci měl naplánovaný důležitý meeting, na který extra za ním jeli italové a ukrajinci a kde nemohl chybět. Jak kdybych to mohla nějak ovlivnit! Šli jsme spát s tím, že to ještě vydrží a beztak budu přenášet až do Silvestra. Najednou v půl druhé v noci mě ze spaní probralo "lupnutí" a mě hned bylo jasné, že mi praskla voda. Ve tři v noci už jsme byli v porodnici a to už začaly přirozeně kontrakce po pěti minutách. Všechny porodní boxy byly bohužel plné, takže jsme většinu porodu strávili na menším pokoji, kde byla k dispozici jen postel, gym.míč a sprcha. Já si zalezla do sprchy a snažila jsem si horkou vodou ulevit od kontrakcí co se dalo. Občas přišla sestra natočit monitor, doktorka mě zkontrolovat, jak se otevírám a to bylo vše. Ve dvě odpoledne už jsem nemohla a přišlo na epidural. Já už nic moc bolestí nevnímala, ale manžel říkal, že se mu ta aplikace epiduralu moc nelíbila. Doktorka odcházela ne uplně spokojená a trápili mě tam cca půl h. Sestra se mě pak ptala, jestli cítím úlevu, ale já ji necítila, nebo nevěděla jsem, jestli to má být ono nebo ne, protože nijak extra se mi neulevilo. Nakonec jsem jim odkývala, žejo, že je mi líp, aby mi daly pokoj. Ve čtyři odpoledne nás přesunuli na porodní box. Dostala jsem oxytocin, pak ještě silnější dávku. Kontrakce jsem měla už jednu za druhou, stála jsem ve sprše a odpočítávala si "5, 4, 3, 2, 1, žádná bolest netrvá věčně" a takhle jsem přežívala každou kontrakci. V šest jsem začala tušit, že je něco špatně. Přišla sestra, natočila monitor. Manžel dostal za úkol sledovat ozvy miminka. Ty začaly padat pod 100. Přišla doktorka, vyšetřila me a byla jsem za cca 17h otevřená pouze na 5cm. Miminku padaly ozvy. Bylo mi řečeno, že malá je špatně otočená - sice byla hlavou dolu ale v obrácené rotaci. Doktorka se ji snažila jednou rukou ve mě a druhou přes břicho zvenku správně otočit, ale nepodařilo se. Já po tomhle úkonu začala šíleně krvácet. . .

Přišel verdikt, že jdeme na císaře. Já s touhle variantou absolutně nepočítala. Císař jsem nechtěla za žádnou cenu. Říkala jsem si: "je mi 25 let, jsem mladá, těhu bylo ukázkové, malá je hlavou dolů, jsem schopná vydržet ještě dalších 20h kontrakcí, jen ne císař prosím!" Ale už nešlo jen o můj život, nedalo se nic dělat. Jen jsem manželovi špitla do ucha "víš co si myslím o císaři". . .úplně jsem se celá rozklepala jako osika. Chytl mě za ruku a uklidňoval mě. Pak to vše šlo hrozně rychle. Podepsat papíry, zavést cévku na moč, dojít z boxu na sál, vylézt na leháko. Přikurtovali mi nohy, ruce, píchli anestetikum na umrtvení půlky těla do kanyly od epiduralu a čekalo se 15 min až nebudu nic cítit. Jenže já cítila stále vše. Zřejmě mi ten epidural píchli blbě, takže umrtvení nezabíralo a já prožila peklo s ukurtovanýma nohama v kontrakcích po minutě, museli mi nohy povolit, protože jsem skoro řvala bolestí, neměla jsem si jak od kontrakcí ulevit. Nakonec mě uspali celou, párkrát jsem se nadechla z masky a pak už nevím. . .

Bolest šílená, ale strach byl ještě horší. Těch 15 min než mě uspali jsem si říkala, co malá v bříšku? Nedusí se tam? Narodí se zdravá?

. . .

Po probuzení u mé postele stál manžel, měla jsem pouze sluchový vjem a vnímala jsem, že mi říká, že Anetka je v pořádku, ukazoval mi i fotku, ale já nemohla zaostřit a nic jsem neviděla. Zase jsem usla. Svoji dcerku jsem poprvé uviděla na fotce na facebooku u příspěvku, který Jirka sdílel, tam jsem také poprvé zjistila její míry. Hrozně se mi ulevilo. Cítila jsem ale obrovské zklamání, sama ze sebe, že jsem ten porod po 18h bolestí nezvládla zakončit normálním porodem. Že nemám malou u sebe, že se bojím co kojení, ja se o ni postarám, když jsem po operaci? Že jsme přišli o ten moment zrození, že jsme nebyli všichni tři hned pohromadě a neměli jsme poporodní bonding. . .cítila jsem se hrozně. "Porodila" jsem a byla jsem na pokoji sama, bez miminka a bez manžela.

Tady bych ráda skončila, ale chtěla bych dodat, že porodem to nekončí. Další den mi sestry vozily malou na kojení. První přisátí proběhlo ještě v den porodu o půlnoci, kdy jsem ještě moc nevnímala, malou mi dali k prsu, ucítila jsem štípnutí, malá si asi dvakrát cucla a pak ji hned odnesli. Další kojení bylo dost traumatizující, protože sestra za světla uviděla moje bradavky a řekla, že jsou moc krátké, ať to zkusím, ale kdyžtak ať si vezmu klkbouček. Pro mě to byla další rána - takže mám jestě úplně na prd prsa? Proč mi to nikdo neřekl před porodem? Mohla jsem nosit formovače, ale teď jsem asi v háji a kojit nebudu??? Vynechám scénu, kdy sestra vzala moje prso a snažila se je narvat Anetce do pusy. . .samozřejmě to nešlo! Až jsme byly já a Anet na pokoji samotné, tak jsem se namotivovala a ejhle - najednou se přisála i bez kloboučku! Zbytek pobytu jsem kojila s kloboučkem, pro klid všech. Pak mě ještě začaly sestry stresovat s (ne)přibíráním a vážením, ale já prostě Anetce věřila a věděla jsem, že jak příjdeme domů, tak budeme úplně v pohodě a vše půjde.

Na pokoj jsem potom ještě dostala paní, druhorodičku, byla hrozně milá, ale její dítě byl satan. První noc celou proječelo, to nebyl normální pláč, a já chtěla ráno podepisovat reverz, protože moje Anetka byla zlatá, spinkala a budila se jen na kojení a přebalení, ale já nemohla spát a ještě mi bylo paní líto, protože i ona byla z toho vyřízená a nevěděla si rady. Naštěstí nám slíbili, že nás už další den pustí, takže jsem přežila ještě jednu noc a těšila jsem se domů. Pustili nás domů o den dřív než je běžné = měli plno a potřebovali pokoje + já se rychle zmátořila a hýbala jsem se + malá byla úplně zdravá a neměla žloutenku. Díky bohu za to!!! Já jsem teda byla hrozně dodělaná. Po katedrech moďriny jako blázen na obou rukách, modřina po epiduralu, na stehně jelito o průměru 10cm od injekce, další menší modřiny po dalších injekcích. . .doktoři ze mě byli hotoví. Jizvu po císaři ani nezmiňuju, hahaha. Doktorka, co mě operovala, mi řekla :"nojo, vy taky krvacíte ze všeho." To člověka povzbudí že!!! Doma jsem konečně měla pomoc manžela a KLID, podával mi malou z postýlky na kojení, přebaloval ji, nosil mi jídlo a pití, utřel mi nohy po sprše a pomohl mi s oblékáním (já vím, běžné věci, co normálně dělá člověk sám, ale po císaři je to VELKÁ pomoc!). Patří mu můj velký dík. Prožíval se mnou celý porod, pak hlídal malou a čekal až se proberu, chodil za námi do porodnice co to šlo, doma mi ohromně pomáhal!

Já jsem samozřejmě moc vděčná za to, že jsme malá Anetka i já v pořádku a vše dobře dopadlo. Dát život je krásný dar a vážím si toho. Jen ne všechno je vždy podle představ. Bolest je zapomenuta a já jsem šťastná za každou chvilku s mojí holčičkou! Držím palce všem holkám, co to mají vše teprve před sebou!!!