Byla jsem letuškou v USA

Na období mého “letuškování” vzpomínám často a ráda. Byla to moje nejoblíbenější, ale také nejtěžší a nejúnavnější práce . Každý den byl jiný a slovo rutina nebylo v mém slovníku. Dnes bych vás ráda provedla v rychlosti mým životem letušky, ale také “zákulisím” a možná se dozvíte něco nového a nečekaného. Plánuji napsat tři díly o této práci. Tento článek je první díl - takové hrubé představení. Druhý díl - den v životě letušky. Třetí díl - vaše otázky a případné dovysvětlení. 

Na fotce mám zamazaná křidélka kvůli přísným pravidlům fotek na sociálních medií, ale "pin" s vlaječkou byl symbol k jedenáctému září. 

Nikdy jsem neměla takový ten dětský sen být letuškou. Vlastně mě to nikdy úplně nelákalo. Co mě ale lákalo bylo cestování a přišlo mi skvělé, že by mě někdo mohl za něj platit. Zjistila jsem si potřebné informace, nastudovala spoustu materiálů o práci letušky a v zimě 2016 odeslala přihlášku. Na letušku v USA nepotřebujete mít žádnou odbornou školu. Chtějí alespoň rok zkušeností z práce s veřejností. Ideální je nějaká práce se zákazníky. Na pozici letušky si vás ale aerolinka sama vyškolí. Díky tomu, že nemají přehnané požadavky, tak se na takové pozice hlásí tisíce uchazečů. Výběrové řízení se většinou skládá z několika kol (dvě kola byla online) a k mému velkému překvapení jsem byla na jaře 2016 pozvána na osobní pohovor. Za čtrnáct dní jsem obdržela email s nabídkou k práci a konečně na konci června 2016 mě čekal trénink na letušku. Bylo to skvělé načasování. Rozešla jsem se s klukem a nová výzva mě dost zaměstnala. 

Trénink nebyl žádná procházka růžovým sadem. Trval skoro pět týdnů a za tu celou dobu jsme měli jen dva dny volno. Učivo mi nepřišlo tak těžké. Byla jsem zvyklá ze školy na učení a vše co k tomu patří. Co mi přišlo mnohem těžší byla ta psychická zátěž. V mé “training class” bylo 48 lidí, ale trénink ukončilo jen 30 lidí. Z různých důvodů. Např. za pozdní příchod, nezvládnutí testu, za tetování (Striktně bylo dané, že člověk nesměl mít tetování, které bylo vidět v uniformě. Často se to lidé snažili zakrýt, ale během tréninku se na to přišlo) a atd. Pokud se vám to zdá příliš, tak nás prostě jenom trénovali na život po tréninku. Všichni jsme o přísných pravidlech věděli.  Vím, že spousta lidí si myslí, že letušky jsou na palubě od rozlévání nápojů. Pravda je taková, že na tréninku jsme měli pouze DVA dny, které byly zaměřené na servírování na palubě, především tedy v první třídě. Minimálně 60 procent tréninku je výcvik na nouzové situace a různé evakuace a další část je první pomoc, sebeobrana a letadla (kde co najít na palubě, různé přístroje a atd). Těch pět týdnů jsme bydleli na hotelu, který nám platila společnost. Zhruba 8-12 hodin denně jsme trávili ve výcvikovém centru. Dny byly opravdu napěchované učivem. Buď jsme byli ve třídě nebo v simulaci kabiny. Během tréninku jsme měli 5 testů a museli jsme je udělat na 85 procent nebo víc. Kdo to nedal šel z kola ven. Každý den jsme trávili studováním na další dny a testy, ale věděla jsem, jak moc důležitý je spánek. Usnout ve třídě znamenalo odchod z tréninku. Během tréninku jsem si sáhla na dno. Zažila jsem také to, čemu se tady říká obrácený rasismus. Opravdu mi bylo z mnoha situací opravdu úzko. Brečela jsem, ale nikdy jsem to nechtěla vzdát. Pět týdnů rozhodně neuteklo jako voda, ale jednou jsme prostě došli do cíle.

Tady zkouším uniformu

Po pěti týdnech jsme měli tzv. Wing ceremony, kdy jsme dostali křídla (stříbrná křidélka, která se připíchla na uniformu) a mohli jsme začít létat. Prvních několik letů bylo pod vedením instruktora. Opět hrozilo, že vás vyhodí, pokud lety dostatečně nezvládnete. Neočekávalo se, že člověk bude hned perfektní letuška, ale neměl by dělat velké chyby. Několik dní před wing ceremony jsme také dostali naše umístění v “domiciles” (báze). Tohle vás možná překvapí, ale nemůžete si vybrat umístění. Společnost vás pošle tam, kde vás potřebují. Nezajímá je, kde bydlíte. Můžete si zadat preference, ale to je tak všechno. Moji spolužáci dostali umístění v Chicagu, San Franciscu a Los Angeles. Já dostala Denver v Coloradu, což byla moje druhá preference, takže jsem byla vcelku spokojená. Do Denveru jsem se neplánovala stěhovat. Společně se mnou šlo do Denveru asi dalších pět lidí. Jeden z velkých benefitů je ten, že jako letuška můžete létat zdarma na jakékoliv aerolince. Plánovala jsem do Denveru létat ze Salt Lake City, což je hodinka letu. V Denveru jsem si našla “crash pad” (ubytování pro posádky) a fungovalo to vcelku dobře. Byla jsem tam jen když jsem musela pracovat. Crash pads jsou buď domy nebo byty. Bydlí tam třeba i deset lidí, ale jelikož každý má různé lety, občas se stalo, že jsem tam byla sama. 

Letiště v Denveru. Obrovské, ale dobře přehledné.

V bázi v Denveru se mi líbilo. Fajn posádky, dobré lety. Bydlela jsem osm minut od parkoviště pro zaměstnance. Udělala jsem si tam kamarády a randila jsem. Po pár měsících jsem si tam našla přítele. Byl to first officer (copilot). Pracovali jsme stejný let do Texasu a pak jsme se dali dohromady. Vydrželo nám to asi tak dva měsíce. Prostě jsme se nějak míjeli a tak nějak to počáteční okouzlení vyprchalo. Žádná tragedie se nekonala. Ale teď zpět k té práci...

Vysvětlit, jak vlastně funguje pracovní doba a volno, není úplně jednoduché. V USA nové letušky jsou  téměř vždy nejprve na “reserve” (rezerva). To znamená, že létají, jen když je někdo nemocný, má nějaké rodinné záležitosti, nebo další důvody, kdy originální posádka nemůže operovat daný let. Např. jedna z letušek na letu SFO (San Francisco) - LAX (Los Angeles) zavolá do aerolinky na “crew scheduling” (lidé, kteří se jim starají o posádky a různé věci spojené s létáním) a řekne, že je nemocná. Crew scheduling pak najde mezi rezervisty vhodnou náhradu. Jsou v tom různá pravidla, která jsou opět komplikovaná. Rezervista musí být přítomen na telefonu a oni mu řeknou, že bude operovat let SFO-LAX. Musejí vám dát alespoň dvě hodiny na dojezd na letiště. Naštěstí těch dvouhodinovek bylo málo a většinou jsem věděla lety několik dní předem.  Jako rezervista znáte dny, kdy budete potenciálně pracovat, ale nevíte, kam pojedete a jestli vůbec. Byly dny, kdy jsem jen seděla a čekala na hovor. Na vašem rozvrhu vidíte dny, kdy pracujete, kdy máte volno a v jakém časovém rozmezí musíte byt dostupný pro Crew scheduling. Např. pro mě to bylo od 5:00-17:00 nebo 9:00-21:00. Pak byla ještě “airport reserve”, kdy letuška sedí několik hodin na letišti a musí být na letadle do patnácti minut. Život jako rezervista není nic příjemného. Máte strašně málo flexibility. Někteří lidé jsou rezervisty třeba deset let a někdo jen pár měsíců. Všechno se to odvíjí od “seniority” báze. A “seniority” (vaše číslo zaměstnance, které vypovídá o tom, jak dlouho jste s aerolinkou) je v letectví úplně všechno. Vysoká seniority znamená, že si můžete dost diktovat, vybírat jak moc nebo málo chcete pracovat a kam chcete létat. Např. moje seniority číslo bylo 053992. Lidé, kteří měli nižší číslo, byli “senior to me” a lidé s vyšším byli “junior to me”. Snad to dává smysl. Práce letušky může být ohromně flexibilní. Ale ne hned. Znám ženy, které pracují jednou měsíčně. Ale jako rezervista člověk musí počítat s tím, že bude pracovat opravdu hodně.

Overnight ve Washingtonu D.C. 

Z nějakého důvodu si lidé myslí, že letušky vydělávají spoustu peněz. Tak ne, nevydělávají. Tedy nové letušky moc nevydělají. Tohle bude pro spoustu lidí asi šokující, ale piloti a letušky dostávají zaplaceno pouze za dobu od zavření dveří letadla (boarding door) do doby jejich otevření (říká se tomu flight time). Takže pokud váš let trvá třeba hodinu, to je vše co dostane letuška zaplacené. No jo, jenže taková letuška má ještě spoustu dalších povinností. Letadlo se musí před letem připravit a po odchodu lidí se také dělá bezpečnostní prohlídka. A pokud má letadlo zpoždění, lidé jsou na palubě, ale dveře jsou otevřené, letuška stále za to nedostává zaplaceno. Jediné co dostane je tzv. Per diem (diety). To je minimální částka, kolem $2-5. Per diem běží od doby, kdy letuška přijde na letiště a končí v době, kdy z letiště odejde. Pokud jsem třeba byla pryč na 48 hodin, tak jsem automaticky dostala per diem za 48 hodin a plus plat za letecké hodiny. Na konci měsíce jsem měla třeba kolem 80-100 hodin, ale vlastně skutečně jsem na letištích a letadlech byla tak zhruba kolem 160-200 hodin. Existuje ale něco, čemu se říká "monthly guarantee". Je to garance peněz. Moje guarantee bylo 75 hodin. V podstatě to znamená, že pokud budu pracovat jednu hodinu nebo 75 hodin, na konci měsíce dostanu stejné peníze. Pokud budu dělat nad 75 LETECKÝCH hodin, pak se to platí od hodiny. Ta garance je dobrá věc. Nicméně, pracovní doba je u takové práce strašně těžko definovaná. Každý měsíc jsem měla 19 pracovních dní a 11-12 dní volno. Ne v kuse. Pracovní doba mohla vypadat následovně:

Tři dny práce, dva dni volno, čtyři dny práce, tři dny volno, dva dny práce, jeden den volno…

Bylo to prostě náhodné. V letectví se dělá tzv. Bidding. To znamená, že si můžete vybrat dny, kdy chcete pracovat a mít volno. Ale jestli je dostanete záleží na vaší seniority. Někdy se mi to povedlo a někdy ne. Dny se ale dají měnit s kolegy a prostě vždycky se to nějak udělalo, když jsem chtěla mít delší volno.Pokud jsem měla mít např. Čtyři pracovní dny, tak jsem mohla dostat work trip (pracovní cestu) na maximálně čtyři dny. Tyto trips byly moje nejoblíbenější. Bylo to většinou “hodně” peněz a nemusela jsem pak čekat na telefonu, jestli mě ještě bude crew scheduling potřebovat na další dny. Zapomeňte na klasickou pracovní dobu. Nic jako "tvoje pracovní doba" v letectví moc neexistuje.

Měli jsme opravdu pěkné hotely. Tady jsem v resortu v Palm Springs v Kalifornii.

A jak mohl vypadat takový “work trip” na několik dnů? Vždy se začíná v bázi. Pokud vás chtějí někde jinde, tak pak vám “crew scheduling” dá letenku do místa, kde vás chtějí. To je placené. Sedíte jako běžný pasažér, nepracujete, ale dostanete zaplaceno - říká se tomu deadheading. Každý den měl několik letů denně, i když občas se stalo, že jsme pracovali jen jeden let nebo dokonce vůbec. Na konci dne jsme pak měli “overnight”. To znamenalo, že nám letecká společnost dala hotel, kde jsme přenocovali. Každý člen posádky má samozřejmě vlastní pokoj. Posádka se také během těch čtyř dní může několikrát vyměnit. Vůbec to neznamená, že jste vždy se stejnými lidmi. “Overnight” musely mít alespoň deset hodin. Což není opravdu moc. Počítá se to od otevření dveří od letadla. Takže než dojedete na hotel (aerolinka nám sjednala dopravu, většinou to byl nějaký hotelový mikrobus), dostanete klíč, převlečete se a najíte se, tak vám opravdu moc času na odpočinek nezbývá. A potom ráno také potřebujete nějaký čas dostat se na letiště a samozřejmě se připravit. Tyto “overnights” byly fakt brutální. Naštěstí jich moc nebylo. Většina byla kolem 14-32 hodin. Během této doby si můžete dělat co chcete. Někdy to bylo objevování nového města, někdy válení u bazénu, někdy party s posádkou a někdy čučení na TV a spaní. Hodně záleželo na tom, s kým jsem pracovala a jak jsme si jako parta sedli. Ačkoliv jsem řekla, že jsem ty delší pracovní cesty preferovala, tak samozřejmě to nebyl žádný med. První dva dny bylo energie dostatek, ale třetí a čtvrtý den byl náročný.

Pár hodin na overnight na Kona, Havaj. Výlet na pláž musel být. 

Řekla bych, že moje energie také byla z části závislá na tom, s kým jsem pracovala. Bohužel hodně kolegů bylo negativních a práce pro ně byla otrava. Dělali pro společnost třeba dvacet let a už je to nebavilo. Chápu, že po dvaceti letech je to jiné, než když člověk prvně začne, ale to by neměla být výmluva. Jsem člověk, který se raději od takové negativní energie drží dál. Pak jsem ale také měla výborné kolegy, kdy se člověk nepřestal smát celou dobu a skvělě jsme si pokecali. A do dneška jsem s nimi v kontaktu. V letectví vznikají silná přátelství. Možná je to tím, že to někdy může být opravdu osamělá práce. Během dne jste obklopeni lidmi, ale jakmile člověk zapadne na hotelu, tak je sám. Udržovat přátelství a romantické vztahy může být oříšek. A stejně tak jejich navazování. 

A proč jsem vlastně s létáním přestala? Chtěla jsem dostudovat bakaláře a dostala jsem se do situace, kdy jsem nemohla dělat předměty online. V bázi jsem byla hodně "mladá" a neměla jsem možnost si vybrat pracovní dobu. Nechtěla jsem se stresovat školou a prací. Musela jsem si vybrat. A bylo to těžké rozhodování. FAKT přetěžké. Jenže můj mozek vybral školu. A chtěla jsem se vrátit a nedokázala jsem se s tím dlouho srovnat. Do letectví jsem se nakonec vrátila na jinou pozici po roce a něco. Dnes upřímně říkám, že jsem ráda, že momentálně letušku nedělám. Být doma se synem a manželem je pro mě mnohem příjemnější, než trávit čas sama i na tom nejlepším layoveru.

Jak vidíte, není to úplně jednoduchá práce. A určitě spousta z vás si řekne, že byste tohle nikdy dělat nechtěly. A já vám to nemám za zlé. Letectví je něco, co vás naprosto pohltí nebo nechá chladným. A zjistíte to opravdu rychle. Je to odvětví, které jede non-stop a od zaměstnanců se očekává velké nasazení. Nikdy jsem si nemyslela, že se do letectví tak zamiluji. Ačkoliv se této práci musí hodně dát, tak ty benefity jsou také velké. Měla jsem tu možnost a procestovat spoustu míst, na které bych se jen tak nedostala. Létala jsem zdarma kolem celého světa. Byla jsem několikrát v Česku a neplatila jsem nic za letenku. A jestli se někdy vrátím k létání? Nikdy neříkej nikdy. Pokud se ale vrátím, chtěla bych dělat LOD letušku (language of destination). Taková letuška mluví jazykem destinace, v mém případě čeština, a létala bych pracovně do Prahy. 

A tady bych ukončila první díl a budu se těšit na příště!

Vaše časté otázky

Jak se vypořádat s únavou? Jsou na to nějaké triky?

• No, upřímně řečeno, s únavou bojuje každý. Změna časových pásem a nestálá pracovní doba nejsou úplně ideální. Rozhodně pomáhá zdravý životní styl. Snažila jsem se jíst zdravě, pít hodně vody, hýbat a chodit do posilovny. Ve dnech volna jsem se snažila relaxovat a načerpat sílu. Vůbec to ale není jednoduchéPokud jsem měla let s přeletem přes několik časových pásem, tak jsem se vždy snažila přizpůsobit se jejich času. Ale prostě nemyslím si, že je na to nějaký zaručený recept. Je ale pravda, že novější letadla mají speciálně udělaný tlak v kabině a anti-jetlag osvětlení, které vám pomůže se cítit lépe po dlouhém letu. Taková vychytávka je třeba na Boeingu 787 nebo Airbus 350. To jsou velká letadla, která létají dlouhé trasy.

Jsou dovolené romantické vztahy mezi zaměstnanci? Třeba letuška a pilot?

• Ano, ale oba dva by se měli chovat profesionálně. Během práce by zaměstnanci vůbec neměli dát najevo, že mezi nimi něco je.

Jak jsou časté vztahy mezi piloty a letuškami?

• Určitě méně časté, než si všichni myslí. Mně spíš přišlo, že si piloti berou často zdravotní sestřičky a učitelky. Já svého muže potkala na Instagramu a až když jsem přestala s létáním. 

Musí letušky nosit šátek kolem krku? A jak je to s uniformou všeobecně?

• Tohle všechno záleží na společnosti. U mé společnosti jsme museli nosit šátky od října do dubna. Uniformu je důležité nosit správně a pečovat o ni. Např. sukně nesmí být příliš krátká, boty musí být podle nějakého standardu, košile musí být vyžehlená a atd. Zaměstnanec na dostane většinou knížku, kde je ukázáno, jak se mohou kombinovat různé prvky uniformy a co se smí a nesmí. 

A co makeup? Musí být červená rtěnka?

• V USA nejsou přes ten makeup tak “sexist” 🙂. Povinná byla jen řasenka a něco na rtech (balzám, rtěnka nebo lesk). Ostatní je na vás. Makeup by měl být střídmý. Pamatuji si předpis na nehty, které musely být jen ve specifických barvách a stylech. 

A jsou nějaké předpisy na vlasy?

• Opět záleží na letecké společnosti, ale více či méně platí, že vlasy musí být v přírodních tonech, žádné extrémní účesy. Mohou být rozpuštěné, ale stažené do culíku, když letuška servíruje nápoje a pokrmy.

Musí být letuška mladá, štíhlá a vysoká?

• Ne, absolutně ne. A to je jedině dobře! Pro mnohé letušky je toto kariéra na celý život a nikdo není diskriminován na základě váhy, staří nebo rasy. Letušky nejsou na palubě proto, aby se na ně člověk jen tak díval a naservírovaly vám colu. Jediné omezení váhy je v tom, že letuška se musí pohodlně vejít do uličky a také do sedadla pro letušky (jumpseat) a pohodlně se do něj připoutat. A u výšky zase musí pohodlně dosahnout na přihrádku na zavazadla, kde jsou uloženy různé přístroje a “lékarničky”. Já sama měřím 158 cm.

Kde se stravují letušky?

• Většina lidí si s sebou bere jídlo v takové termo tašce. Já tam v pohodě sbalila věci na tři-čtyři dny. Jídlo na cestách se pěkně prodraží. Samozřejmě občas jsme zašli někam na večeři, ale většinu jídel jsem měla z domova. Snažila jsem jíst zdravě a to je někdy těžké na cestách. A

A cooler stále mám a stále ho používám.