Právě mi volala kamarádka, se kterou máme téměř stejně staré děti - její Fanda je o necelé dva měsíce starší než náš Kuba.

Hned na úvod spustila: "už stojíme v postýlce a padáme a lozíme po celém obýváku..."

Následoval výčet všeho možného od kakání po papání, co "MY" dokážeme.

Nakonec jsem získala cennou informaci, že "my máme už dva zuby"...

Následovala pauza, ve které se očekával výčet "našich" dovedností, minimálně jsem měla oslnit počtem prořezaných zoubků.

Když jsem uvedla, že "nejsme dosud majiteli ničeho podobného", dostalo se mi uchlácholení, že se určitě dočkáme.

Spadl mi kámen ze srdce. Huráááá, nebudu mít bezzubé dítě.

Načež se jala kamarádka ze mne mámit "co dovedeme".

Stručně jsem odpověděla, samozřejmě v legraci, že podobné informace neposkytujeme, jelikož neradi soupeříme.

Spíš se " těším" na okamžik, kdy v domově důchodců budeme probírat, že my už zuby nemáme, my už nechodíme, ani nesedíme, zato práááávě teď, tady a na místě kakáme.

Asi to tak musí být - děti jsou kořením života, pro někoho jediným smyslem, ale je důležité, zvláště v některých obdobích - se z nich nezbláznit a nepo....