Od porodu jsou to už dva měsíce a já se konečně odhodlala sepsat náš porodní příběh. Tak jako každý příběh má i tenhle svůj začátek. Nejspíš to vše začalo už kdysi dávno, když jsem byla sama dítě.

Nikdy jsem tak úplně nechápala, proč chtějí ženy mnohdy na svůj porod zapomenout. Vzpomínám si, jak mě jako malou holku hrozně fascinovala těhotenská bříška a celý ten zázrak zrození nového života. S přítelem jsme spolu byli asi tři roky, když jsme se rozhodli, že teď už to necháme na miminku, kdy se rozhodne k nám přijít.

Možná právě tím, že jsme si mysleli, že to hned tak nebude se nám to podařilo hned na první ovulaci. Samozřejmě ten okamžik, kdy jsme viděli na testu dvě čárky byl nezapomenutelný a štěstím jsem plakala. I když jsem šla v podstatě hned na neschopenku, těhu jsem si vyloženě užívala a neměla jsem žádné problémy.

První šťouchání od syna jsem cítila celkem brzy, kolem 15.týdne a od té doby mě snad kopat nepřestal, byl velmi akční a komunikativní miminko. Bříško jsem si nesmírně užila i přes neshody na gynekologii, kde bohužel vůbec nechápali můj pohled na těhotenství a odmítání některých vyšetření. Proto jsem byla nucená kolem 27. týdne změnit lékaře, kterému jsem se i svěřila s přáním porodit našeho chlapečka doma. Doktor na to řekl jen: „Však proč ne, vždyť budete jen rodit..“ Díky jeho chápavému a vstřícnému jednání jsme se domluvili, že na kontroly budu dál chodit jen k soukromé PA. Jsem moc vděčná, že nás osud k této asistentce přivedl, moc jsme si sedly a i manžel z ní měl dobrý pocit. Naštěstí jsem byla já i syn v pořádku a tak porodu doma nic nebránilo.

Jak se blížil termín, začalo být moje okolí nervózní a přenášelo svoje strachy i na mě. Neměla jsem strach z porodu doma, ani manžel ne.. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že bych musela na vyvolávání třeba. Syn asi cítil, že vše ještě není doma připravené a tak čekal.. Termín minul a pořád se nic nedělo. Díky své šikovnosti se mi podařilo navíc uklouznout a natáhnout si tříslo. PA mi poradila, ať si zajdu ještě k fyzioterapeutce, protože jsem nemohla skoro chodit, jak mě tříslo bolelo.

Bylo pondělí, devátý den po druhém termínu a dopoledne jsem si všimla, že mi nejspíš začíná odcházet hlenová zátka. Byla jsem vzrušená, že se porod nejspíš blíží. S manželem jsme se vydali na domluvenou schůzku k fyzioterapeutce, proběhlo i odblokování pánve před porodem a moc milá paní mě povzbudila tím, že to vypadá, že se tělo opravdu chystá na porod a že je možné, že se to brzy rozjede. To jsem ještě netušila jak brzy.. Večer jsem si všimla častějšího tvrdnutí břicha, ale bolest jsem necítila, tak jsem muže poslala na noční do práce, že kdyby něco tak dám vědět. Šla jsem si lehnout kolem jedenácté a asi za půl hodiny mě něco vzbudilo. Už si přesně nevybavím tu bolest, ale bylo to něco nového. Začala jsem tedy měřit intervaly a když jsem viděla, že se to vrací asi po třech minutách, volala jsem manželovi, ať jede radši domů, že už je to tady.

Když muž přijel, byla jsem ve sprše, klečela jsem a vlny jsem musela už dost prodýchávat. Snažila jsem se myslet na rady z kurzu Hypnoporodu a netisknout čelist k sobě, naopak jsem si říkala v duchu Anooooo. Manžel vzal vyvenčit psa a rovnou zavolal PA, že rodíme. Když se vrátil, moc mě nepotěšil, protože PA měla rozbité auto a on pro ni musel jet 20km.. Abych nezůstala sama, vzbudili jsme tchýni, která bydlí jen kilometr od nás. Pomohla mi zapálit svíčky, nechala mě si prodýchávat a vůbec nijak mě nerušila. Chudera musela být rozhozená, nechtěla vědět dopředu, že už rodíme. 

Manžel nejspíš šlápl na plyn, protože za chvíli přijel i s PA. I když to nebylo nutné a PA se mě zeptala, chtěla jsem vnitřní vyšetření. Voda mi zatím nepraskla, na centimetry jsem se neptala a ani jsem je nechtěla vědět, stačilo mi, že porod běží pěkně. Další hodiny jsem trávila buď ve sprše nebo v kuchyni v kleku u židle, muž vedle mě, připomínal mi afirmace, hladil mě kvůli endorfinům a děkoval mi, že mu brzy porodím syna a jak to krásně zvládám. Moc mi pomáhal, vůbec nehysterčil a byl úžasně klidný.

Hrála nám potichu hudba, PA seděla bokem a jen občas přišla poslechnout ozvy miminka a já byla ponořená do sebe. Nevnímala jsem čas, muž mi schválně odmítal říct, kolik je hodin a já vnímala jen to, jak moje tělo pracuje. Asi hodinu a půl před narozením syna jsme se přesunuli do ložnice k posteli, kde mi i praskla voda. Za chviličku se mi udělalo zle od žaludku a večeře letěla ven, tělo asi potřebovalo směrovat energii jinam než na trávení. Naštěstí jsem se během porodu i sama čistila, z klystýru jsem neměla vůbec dobrý pocit a tělo si to zařídilo po svém.

Syn si nejspíš razil cestu docela razantně, otevírala jsem se celkem rychle a i když jsem kvůli tomu krvácela, nijak mě to neděsilo. Chvíli po prasknutí vody jsem začala mít pocit na tlačení, dost mě to v tu chvíli vylekalo, syn ještě nebyl dost nízko a já si nevím proč myslela, že tenhle pocit je až u konce porodu. Zadržet to nijak nešlo a tak si tělo pracovalo podle sebe, nechala jsem se tím unášet, i když už jsem začínala být dost unavená a chtěla se mi spát. Jenže zkuste spát při vlnách po dvou minutách. Protože miminko bylo trochu hůř natočené, PA mi poradila jednu polohu, která pomohla během chvilky.

Během celého porodu byl s námi i náš pes, obdivuju jeho tvrdý spánek, protože potichu jsem zrovna nebyla a on si spokojeně chrupal vedle mě a ani to s ním nehnulo.

Mohlo být něco před šestou ráno, když jsme se přesunuli do obýváku pod sedačku, bylo tam tepleji a tak jsme chtěli přivést syna na svět právě tam. Do teď si živě pamatuji ten okamžik, kdy nám PA řekla, že už vidí vlásky a ať si sáhnu na hlavičku. Bylo to neuvěřitelné, vůbec jsem necítila, že už je hlavička tak nízko a on byl najednou tu, náš vlasatý chlapeček. Myslím, že mi to v tu chvíli dodalo energii, protože jsem začala ve dřepu přitláčet a pomáhat tělu a hlavička šla pomalu ven. PA mi pomáhala teplými obklady na hráz, manžel seděl na gauči a držel mě za ruku a povzbuzoval mě krásnými afirmacemi.

V jednu chvíli jsem měla pocit, že hlavičku ven nevytlačím, hrozně mě pálila hráz a měla jsem strach, že se celá potrhám a asi jsem si tím porod trochu brzdila, možná nebyl syn dobře dorotovaný, nevím. Jen vím, že když byla venku hlavička, na chvíli mi přestaly vlny a já začala panikařit a tlačit mimo ně, měla jsem prostě dojem, že musím syna dostat rychle ven. Příště už budu klidnější, teď to vím. Vtipné je, že i když jsem byla pořád dost mimo, utkvělo mi v hlavě, že PA řekla, že je venku zrovna krásný rozbřesk s červánky a mně v tu chvíli napadlo, že to je nádherná chvíle na zrození nového života.

Když byl maličký celý venku, sedla jsem si na podložky a PA mi ho hned dala na prsa a zakryla nás dekou. Tohle jsou přesně ty chvíle, které žena nikdy nezapomene a zůstanou jí vryté v paměti navždy. Byl tu, náš Samuel, dokonalý a vůbec ne pomačkaný, celý od krve a smolky, ale voněl tak nádherně a my jsme byli vykulení a šťastní. Manžel nás objímal, děkoval a kochal se, PA musela odsát synovi trochu plodové vody z pusinky, protože dost chrčel a pak už jsem jen porodila placentu a přesunuli jsme se na sedačku.

Po nějaké době mi PA zkontrolovala poranění a k mému potěšení jsem byla jen odřená, což spravily dva kosmetické stehy. Pupečník jsme nechali úplně dotepat a až byl celý bílý, manžel ho přestřihnul, i když Samovi se to moc nelíbilo, že mu bereme placentu a plakal u toho. Samuelka jsme vážili asi po dvou hodinách a pro jistotu ho PA vážila třikrát, nějak tomu nemohla uvěřit totiž. Synáček měl úctyhodných 4300g a 53 cm. Vzhledem k tomu, že jsme ještě asi 5 dní před porodem vtipkovali, že snad nebude mít ani 4 kila, tak se mi chtělo vážně smát. Poslední odhad jsme měli cca 3800g a já tehdy prohlásila, že do 4 kilo ho porodím v pohodě, nad 4 kila mě to už trochu děsí J Po asi dvou hodinách jsem si chlapečka sama vykoupala, nahá na zemi v obýváku (byl od smolky celý) a pak už jsme se jen mazlili, zkoušeli kojit a odpočívali.

Samuel se narodil přesně v 6:19 ráno, tedy asi necelých 7 hodin od prvních vln, přišel na svět doma a s láskou a samozřejmě i z lásky. Věřím, že nás k tomu celou dobu vedl, že se chtěl narodit přesně takhle, měl svůj čas a věděl, že těch pár dní prostě ještě potřebuje být u mě. Nemůžu říct, že by porod nebolel, vlny byly intenzivní a rychle po sobě, ale díky klidnému a známému prostředí domova a mému skvělému muži jsem se dokázala dostatečně uvolnit a nechat tak tělo rodit. I když ne vše nakonec bylo podle mých představ ( porodní bazének jsme ani nenapustili, koktejl z placenty nebylo možné kvůli smolce udělat), vzpomínám na porod každý den a moc ráda. A jak muž prohlásil, druhátko se snad narodí taky doma..

Zdroj: Nejsport.cz